Rozvod byl jen začátek: Jak mi bývalý manžel a tchyně chtěli vzít syna i životní štěstí

„Tohle je tvoje vina, Lucie! Kdybys byla lepší manželka, nikdy bychom se nerozvedli!“ křičel na mě Petr, zatímco jeho matka, paní Novotná, stála za ním s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozbít sklo. Bylo to v kuchyni našeho bytu na Jižním Městě a já jsem v tu chvíli věděla, že už není cesty zpět.

Všechno začalo nenápadně. Když jsme se s Petrem brali, byla jsem mladá a naivní. Myslela jsem si, že láska překoná všechno. Jenže už na svatbě mi jeho matka šeptala do ucha: „Doufám, že víš, co děláš. Můj syn je zvyklý na určitý standard.“ Smála jsem se tomu tehdy, ale brzy jsem pochopila, že to nebyl vtip.

Petr byl vždycky trochu uzavřený, ale po narození našeho syna Tomáška se změnil. Začal být podrážděný, často pozdě chodil domů a jeho matka u nás byla skoro denně. „Lucie, Tomášek potřebuje pevný režim. Ty mu ho neumíš dát,“ říkala mi paní Novotná a já se cítila jako neschopná matka. Každý můj krok byl pod drobnohledem.

Když jsem se rozhodla odejít, bylo to po jedné hádce, kdy Petr rozbil talíř a Tomášek se rozplakal. V tu chvíli jsem věděla, že musím chránit nejen sebe, ale hlavně svého syna. Sbalila jsem pár věcí a odešla k rodičům do Modřan. Myslela jsem si, že tím to skončí.

Jenže Petr i jeho matka to nevzdali. Začaly chodit dopisy od právníků. Petr podal návrh na střídavou péči a paní Novotná mi volala každý den: „Lucie, jsi sobecká! Bereš Tomáška od otce! To ti nikdy neodpustím.“

Soudy byly nekonečné. Seděla jsem v chladné místnosti na Praze 4 a poslouchala, jak mě Petr líčí jako hysterickou ženu neschopnou postarat se o vlastní dítě. „Vaše ctihodnosti, Lucie je labilní. Tomášek potřebuje stabilitu,“ říkal s ledovým klidem. Paní Novotná seděla za ním a kývala hlavou.

Moje máma mě držela za ruku a šeptala: „Vydrž, Luci. Jsi silnější, než si myslíš.“ Ale já měla pocit, že se topím. Každý den jsem musela dokazovat, že jsem dobrá matka – sociální pracovnice chodily na kontroly, sousedé si šeptali a Tomášek nechápal, proč musí pořád někam jezdit.

Jednoho dne přišel Tomášek domů a řekl: „Babička říkala, že u tebe nemám všechno tak hezký jako u táty.“ Zlomilo mi to srdce. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ho miluju nejvíc na světě, ale jak vysvětlit pětiletému dítěti intriky dospělých?

Jednou večer mi Petr volal: „Jestli mi nebudeš vycházet vstříc, postarám se o to, abys Tomáška už nikdy neviděla.“ Třásla jsem se strachy. Věděla jsem, že má peníze i známosti – jeho kamarád byl soudce na okresním soudu.

Začala jsem chodit k psycholožce. Pomohla mi pochopit, že nejsem špatná matka jen proto, že někdo jiný tvrdí opak. „Musíte bojovat za sebe i za syna,“ říkala mi doktorka Štěpánová. Pomalu jsem začala znovu dýchat.

Jednoho dne mi Tomášek řekl: „Mami, já chci být s tebou.“ V tu chvíli jsem věděla, že musím vydržet všechno. I když soud nakonec rozhodl o střídavé péči, nikdy jsem nepřestala bojovat o to, aby Tomášek věděl, že je milovaný.

Paní Novotná mi přestala volat až poté, co jsem jí jednou do očí řekla: „Nikdy mi nevezmete syna ani štěstí.“ Od té doby už jen posílala dárky a občas zkoušela přes Petra manipulovat situací.

Dnes je Tomášek už skoro dospělý. Máme spolu krásný vztah a ví, co všechno jsme spolu prožili. Petr má novou rodinu a paní Novotná už tolik nezasahuje do našich životů.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Proč musí být rozvody tak kruté? Proč se tolik lidí snaží ovládat životy druhých místo toho, aby jim prostě přáli štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?