Rozbité odrazy: Dvanáct let v lži

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a ruce jsem měla zaťaté v pěst. Petr stál v předsíni našeho bytu na Vinohradech, kabát ještě na sobě, oči sklopené k zemi. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá nejen srdce, ale i celý život. Naše dcera Anička spala ve svém pokoji a já jsem poprvé v životě nevěděla, co mám dělat.

„Jano, já…“ začal Petr, ale nedokázal pokračovat. Všechno bylo najednou tak jasné. Ty pozdní návraty z práce, neustálé zprávy na mobilu, které si četl potají. A já jsem si pořád říkala, že je to jen stres z práce, že je unavený. Jak jsem mohla být tak slepá?

Sedla jsem si na pohovku a snažila se popadnout dech. V hlavě mi vířily vzpomínky na naše společné roky – svatba v malém kostelíku na Vysočině, první společný byt, Aniččiny první krůčky. Všechno to teď působilo jako cizí film. „Kdo to je?“ zeptala jsem se tiše.

Petr si sedl naproti mně a dlouho mlčel. „Jmenuje se Lucie,“ řekl nakonec. „Pracuje se mnou v kanceláři.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít všechno kolem sebe. Ale místo toho jsem jen seděla a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy. „A co Anička? Myslel jsi na ni vůbec?“

Petr se rozplakal. „Já vím, že jsem to zkazil. Nechtěl jsem ti ublížit…“

„To už je jedno,“ přerušila jsem ho. „Teď už jsi ublížil nám všem.“

Následující týdny byly jako zlý sen. Petr se odstěhoval k rodičům do Modřan a já zůstala s Aničkou sama. Každý den jsem musela předstírat sílu, kterou jsem vůbec necítila. Ráno jsem ji vodila do školky, odpoledne jsme chodily na hřiště nebo do cukrárny na rohu u náměstí Jiřího z Poděbrad. Snažila jsem se jí dát pocit bezpečí, i když jsem sama byla na pokraji zhroucení.

Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice s plyšovým medvědem v náručí. „Mami, kdy se táta vrátí domů?“ zeptala se a její oči byly plné naděje.

Objala jsem ji a snažila se neplakat. „Nevím, zlato. Ale oba tě máme moc rádi.“

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali za mými zády – věděli to všichni, protože Petr pracoval ve stejné firmě jako já. Moje nejlepší kamarádka Martina mě tahala ven na kafe a snažila se mě rozptýlit. „Jano, musíš myslet na sebe,“ říkala mi pořád dokola.

Ale jak mám myslet na sebe, když mám pocit, že už nejsem nic? Každý večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Byla jsem špatná manželka? Nedávala jsem mu dost lásky? Nebo je chyba jen v něm?

Jednoho dne mi Petr zavolal, že by chtěl Aničku vidět. Souhlasila jsem – nemohla jsem jí vzít tátu, i když bych ho nejradši vymazala ze svého života. Když přišel, vypadal unaveně a starší než dřív.

„Jano, můžeme si promluvit?“ zeptal se opatrně.

„O čem?“ odpověděla jsem chladně.

„O nás… o tom, co bude dál.“

Seděli jsme spolu v kuchyni a já poprvé cítila spíš lítost než vztek. „Já už ti nemůžu věřit,“ řekla jsem tiše. „Nevím, jestli to někdy půjde.“

Petr sklopil hlavu. „Já vím. Ale nechci přijít o Aničku… ani o tebe.“

„To jsi měl myslet dřív,“ odpověděla jsem.

Začali jsme chodit k rodinnému terapeutovi – kvůli Aničce i kvůli sobě. Bylo to těžké a bolestivé. Otevřely se staré rány i nové otázky: Proč jsme spolu vlastně byli? Co nás spojovalo kromě dítěte? A máme ještě šanci začít znovu?

Moje máma mi často volala a radila mi: „Jano, hlavně nebuď sama! Najdi si někoho jiného!“ Ale já neměla sílu ani chuť začínat nový vztah. Připadala jsem si zlomená a prázdná.

Jednou večer mi Martina řekla: „Víš co? Pojď s námi na víno do Vršovic! Potřebuješ přijít na jiné myšlenky.“ A tak jsem šla – poprvé po dlouhé době mezi lidi. Smála jsem se, povídala si o všem možném a na chvíli zapomněla na bolest.

Začala jsem pomalu znovu objevovat samu sebe – co mě baví, co chci dělat, jaká vlastně jsem bez Petra po boku. Přihlásila jsem se na kurz keramiky a našla nové přátele. S Aničkou jsme začaly jezdit na výlety po Česku – do Českého ráje, na Šumavu i do Beskyd.

Petr mezitím dál žil svůj nový život s Lucií. Občas jsme si psali kvůli Aničce a časem mezi námi zavládlo jakési křehké příměří.

Po roce od rozchodu jsem stála před zrcadlem a poprvé po dlouhé době viděla ženu, která není jen obětí zrady, ale i bojovnicí za svůj vlastní život.

Někdy večer přemýšlím: Může člověk po takové zradě ještě někomu věřit? A kde vlastně končí vina jednoho a začíná vina druhého? Co byste udělali vy na mém místě?