Řekla jsem Tomášovi o těhotenství a on navrhl, abychom naši dceru pojmenovali po jeho zesnulé manželce

„To nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Právě jsem mu oznámila, že čekám dítě – naše dítě – a on místo radosti nebo objetí vyslovil jméno: „Co kdybychom ji pojmenovali po Evě?“

Eva. Jméno, které v našem bytě viselo jako stín už dva roky. Jeho žena, kterou srazil opilý řidič, když si šla ráno zaběhat kolem Hostivařské přehrady. Nikdy jsem ji nepoznala, ale její fotka stála na poličce v obýváku vedle svíčky, kterou Tomáš zapaloval každý večer. Vždycky jsem to respektovala. Ale teď? Teď jsem měla pocit, že mě její duch dusí.

„Proč zrovna Eva?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem. Tomáš se na mě podíval těma svýma unavenýma očima. „Protože byla… byla to dobrý člověk. A já… já bych chtěl, aby naše dcera měla něco z ní.“

„Ale ona bude mít něco ze mě! A z tebe! Ne z ní!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě to bolí. Celé ty dva roky jsem žila ve stínu ženy, kterou jsem nikdy nemohla nahradit. A teď mám dát její jméno vlastnímu dítěti?

Tomáš mlčel. Sedl si ke stolu a zabořil hlavu do dlaní. „Já vím, že je to těžké,“ řekl po chvíli. „Ale já ji pořád miluju. A zároveň miluju tebe. Nevím, jak to mám v sobě srovnat.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli na gauči a on najednou ztichl. Na jeho pohledy do prázdna, na to, jak se někdy v noci probudil a tiše plakal. Vždycky jsem mu chtěla být oporou. Ale teď jsem měla pocit, že už nemůžu dál.

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Co moje city? Moje vzpomínky? Nechci žít v jejím stínu.“

Tomáš se na mě podíval a v očích měl slzy. „Já tě nechci ztratit,“ zašeptal.

Ten večer jsme spolu nemluvili. Ležela jsem v posteli a poslouchala ticho bytu. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo, kdybych odešla. Kam bych šla? K mámě do Plzně? Nebo bych zůstala v Praze sama s dítětem?

Dny plynuly a mezi námi rostlo napětí. Tomáš chodil domů později a později, já se uzavřela do sebe. Jednou večer přišel domů opilý a začal brečet nad Evou. „Byla to moje všechno,“ opakoval pořád dokola. „A teď mám být šťastný? Když ona už není?“

Vybuchla jsem: „A co já? Nejsem snad taky tvoje všechno? Nebo aspoň něco?“

Tomáš se na mě podíval s bolestí v očích. „Já nevím, jak to mám udělat…“

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne bez předsudků. Vyprávěla jsem jí o Evě, o Tomášovi, o svém strachu z budoucnosti. „Musíte si stanovit hranice,“ řekla mi jednou. „Jinak vás ta minulost pohltí.“

Jednoho dne jsem našla Tomáše sedět u Eviny fotky s dopisem v ruce. „Píšu jí dopis na rozloučenou,“ řekl mi tiše. „Chci to uzavřít.“

Sedli jsme si spolu ke stolu a poprvé po dlouhé době jsme si povídali otevřeně. Řekla jsem mu o svých pocitech, o strachu, že nikdy nebudu dost dobrá. On mi vyprávěl o tom, jak se bojí zapomenout na Evu, ale zároveň nechce přijít o mě.

Nakonec jsme se rozhodli dát dceři jiné jméno – Anička, po mé babičce. Ale Evina fotka zůstala na poličce.

Když se Anička narodila, Tomáš plakal štěstím i smutkem zároveň. Držel ji v náručí a šeptal jí do ouška: „Budu tě milovat celý život.“

Někdy si říkám: Je možné milovat dva lidi najednou? A jak dlouho může člověk žít ve stínu minulosti, než ho to úplně pohltí?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vlastní štěstí i proti duchům minulosti?