Realita domova byla daleko od toho, co jsem si představovala. Jak děti vstupovaly do dospívání, jejich vděčnost se zdála vytrácet, nahrazena pocitem nároku a neustálými požadavky na více. Videohovory a zprávy, které dříve byly plné smíchu a příběhů o jejich dni, se proměnily v seznamy přání a stížnosti na to, co mají jejich přátelé a oni ne
Opouštějíc známé ulice našeho malého městečka v Čechách, já, Renata, jsem se vydala na cestu, která zahrnovala kontinenty, s jediným cílem: zajistit blahobyt mé rodiny. Můj manžel, Pavel, a já jsme přivítali naše děti, Eliáše a Barbora, do světa skromných prostředků. Snili jsme o tom, že jim poskytneme vše, co my jsme neměli, ale naše sny přišly s cenou.
Rozhodnutí pracovat v zahraničí nebylo snadné. Myšlenka být kilometrů daleko od Pavla a dětí, ztrácet nesčetné důležité okamžiky a každodenní interakce, těžce vážila na mém srdci. Nicméně, slib finanční stability a lepší budoucnosti pro Eliáše a Barboru mě hnaly vpřed. Ocitala jsem se v Evropě, navigujíc v nové kultuře, jazyku a způsobu života, posílajíc domů každé euro, které jsem si mohla dovolit.
Léta se proměnila v desetiletí a vzdálenost se zdála prohlubovat s každým dnem, který uběhl. Pavel dělal vše, co mohl, aby zaplnil prázdnotu způsobenou mou nepřítomností, vyvažujíc práci s odpovědnostmi samotného otce. Mezitím Eliáš a Barbora vyrostli, majíce vše, co by si mohli přát: nejlepší vzdělání, mimoškolní aktivity, nejnovější gadgety a dovolené na místech, která jsme dříve viděli jen v prospektech. Pracovala jsem neúnavně, věříc, že mé oběti zajistí jejich štěstí a úspěch.
Cítíc se cizinkou ve vlastní rodině, vrátila jsem se domů, doufajíc, že překleneme propast vytvořenou časem a vzdáleností. Ale shledání nebylo radostnou příležitostí, jakou jsem si představovala. Eliáš a Barbora, nyní mladí dospělí, si zvykli na životní styl, který Pavel a já již nemohli udržet. Naše pokusy vštípit hodnoty tvrdé práce a vděčnosti narazily na zeď lhostejnosti, protože se zdálo, že jsou od nás vzdálenější než kdy jindy.
Uvědomit si, že mé celoživotní úsilí vychovalo v mých dětech pocit nekonečné nespokojenosti, bylo hořkou pilulkou. Sny, které jsem si hýčkala o šťastné a sjednocené rodině, se zdály být vzdálenými vzpomínkami, zastíněnými tvrdou realitou našich napjatých vztahů.
Přemýšlejíc o ztracených letech a učiněných obětech, nemohu si pomoct, ale ptát se, zda cena za uspokojení materiálních potřeb mých dětí nepřišla s náklady na naše emoční spojení. Snažíc se jim nabídnout „vše“, možná jsme jim nechtěně naučili, že nic nikdy není dost.