Proč už nikdy nechci hlídat svého vnuka: Den, který změnil všechno

„Mami, prosím tě, můžeš dneska pohlídat Filípka? Je mu špatně a já fakt nemůžu zůstat doma, mám důležitou poradu,“ ozvalo se mi v telefonu hned po ránu. Hlas mé dcery Lucie zněl unaveně a podrážděně. Věděla jsem, že nemám sílu na další den plný dětského křiku a starostí, ale stejně jsem automaticky odpověděla: „Dobře, přiveď ho.“

Když Lucie dorazila s Filípkem, byl bledý a uplakaný. „Mami, dej mu sirup v deset a pak ho nech spát. A hlavně, nebuď na něj přísná, je mu fakt zle,“ šeptla mi Lucie mezi dveřmi a rychle zmizela. Zůstala jsem stát v předsíni s malým klukem, který se mi zavěsil na nohu a začal brečet ještě víc.

„Babičko, já chci domů,“ vzlykal Filípek. Snažila jsem se ho utěšit, ale v hlavě mi běžely myšlenky na to, jak jsem si kdysi slibovala, že už nikdy nebudu dělat chůvu na plný úvazek. Jenže když jde o rodinu, člověk prostě nemá na výběr. Nebo má?

Dopoledne se táhlo nekonečně dlouho. Filípek odmítal jíst, sirup vyplivl na koberec a když jsem ho chtěla uložit do postele, začal křičet tak hlasitě, že jsem se bála, že sousedi zavolají policii. „Babičko, ty mě nemáš ráda! Chci maminku!“ křičel a já cítila, jak se mi v očích derou slzy. Tolik jsem se snažila být dobrou babičkou, ale všechno bylo špatně.

Ve dvě odpoledne už jsem byla na pokraji sil. Seděla jsem v kuchyni s hlavou v dlaních a Filípek ležel na zemi a kopal nohama do skříňky. V tu chvíli zazvonil telefon. Byl to můj syn Petr.

„Mami, slyšel jsem, že hlídáš Filípka. Lucie si pořád stěžuje, že jí nepomáháš dost. Proč jsi tak tvrdá? Vždyť jsi doma celý den,“ spustil bez pozdravu. V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Petře, víš vůbec, jaké to je? Celý život jsem se starala o vás dva sama, táta byl pořád v práci nebo v hospodě. Nikdy jste mi nepomohli ani s nákupem! A teď po mně chcete, abych byla pořád k dispozici? Já už nemůžu!“ vyhrkla jsem a rozbrečela se do telefonu.

Na druhém konci bylo ticho. Pak Petr tiše řekl: „Mami, promiň. My jsme si nikdy neuvědomili, jak moc toho pro nás děláš.“

Zavěsila jsem a podívala se na Filípka. Usnul na podlaze mezi hračkami. Sedla jsem si vedle něj a hladila ho po vlasech. Vzpomněla jsem si na své vlastní dětství – na mámu, která mě nikdy neobejmula, protože byla pořád unavená z práce i života. Přísahala jsem si tehdy, že budu jiná. Ale teď jsem byla stejně vyčerpaná jako ona.

Když si pro Filípka Lucie večer přišla, byla nervózní a ve spěchu. „Jak to šlo?“ zeptala se bez zájmu.

„Lucie, já už tohle dál nezvládnu,“ řekla jsem tiše. „Potřebuju taky svůj život.“

Lucie se zarazila a poprvé za dlouhou dobu se mi podívala do očí. „Mami… já nevím, co bych bez tebe dělala.“

„Musíš to zjistit,“ odpověděla jsem jí a cítila obrovskou úlevu i smutek zároveň.

Ten večer jsem seděla sama v obýváku a přemýšlela o všem, co se stalo. O tom, jak jsme si v rodině zvykli brát jeden druhého jako samozřejmost. O tom, jak těžké je říct dost – i když člověk ví, že tím možná zklame ty nejbližší.

Možná je čas myslet taky trochu na sebe. Ale proč mám takový pocit viny? Je špatné chtít žít i pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?