Proč se dřít na zahradě?

„Jano, proč to zase děláš? Proč se dřeš na té zahradě, když bychom mohli mít krásný trávník a klid?“ Petr stál ve dveřích s rukama v bok a díval se na mě, jak klečím mezi řádky mrkve. Slunce už dávno zapadlo za střechy domů v naší vesnici a já cítila, jak mi hlína zalézá pod nehty. V tu chvíli jsem měla chuť mu hodit motyku k nohám a odejít. Ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Protože tohle je pro mě domov.“

Petr nikdy nepochopil, proč mám potřebu pěstovat zeleninu. „Vždyť si to můžeme koupit v obchodě,“ říkával pokaždé, když mě viděl s košíkem plným brambor nebo rajčat. Ale pro mě to nebylo jen o jídle. Bylo to o vzpomínkách na babičku, která mě učila sázet hrášek a vytrhávat plevel. Bylo to o vůni čerstvé hlíny po dešti a o pocitu, že něco tvořím vlastníma rukama.

Naše hádky kvůli zahradě začaly být častější, když děti odešly na vysokou. Petr chtěl mít klid, posekaný trávník a gril na terase. Já jsem chtěla záhony plné života. „Jsi tvrdohlavá,“ říkal mi často. „A ty jsi líný,“ odpovídala jsem mu někdy v žertu, někdy už s hořkostí v hlase.

Jednoho dne, když jsem zrovna sklízela první jahody, přišla za mnou sousedka Alena. „Jani, ty máš vždycky tak krásnou zahradu. Petr ti pomáhá?“ Usmála jsem se smutně. „Spíš mi to vyčítá.“ Alena pokrčila rameny. „Chlapi… Ale víš co? Já bych bez té práce asi neměla důvod ráno vstát.“ Přikývla jsem. Přesně tak jsem to cítila.

Večer jsme s Petrem seděli u televize. On sledoval fotbal, já pletla ponožky. Najednou vypnul zvuk a otočil se ke mně: „Jano, proč ti na tom tak záleží? Vždyť už nejsme mladí. Měli bychom si užívat.“

Zamyslela jsem se. „Víš, Petře, když jsem byla malá, chodila jsem s babičkou na pole. Byla chudá doba, ale ona vždycky říkala: ‚Co si vypěstuješ, to ti nikdo nevezme.‘ A já si na to vzpomenu pokaždé, když vidím první výhonky nebo sklízím úrodu. Je to kus mě.“

Petr mlčel. Pak jen pokrčil rameny a šel spát.

Další den jsem si všimla, že někdo posekal trávník kolem záhonů. A večer mi Petr přinesl kávu do zahrady. „Tak co tu dneska roste?“ zeptal se rozpačitě. Ukázala jsem mu nové sazenice rajčat a on si ke mně přisedl na obrubník.

„Víš,“ začal opatrně, „já tomu asi nikdy úplně neporozumím. Ale vidím, že tě to dělá šťastnou.“

Přikývla jsem a cítila, jak mi zvlhnuly oči.

Jenže klid netrval dlouho. Když přišla dcera Martina s rodinou na víkend, hned u branky zvolala: „Mami! Ty tu máš zase džungli! Proč si to neulehčíš?“ Její muž Tomáš přitakal: „U nás máme jen trávník a je to pohoda.“

Cítila jsem v sobě vztek i smutek zároveň. „Protože chci, aby moje vnoučata věděla, jak chutná opravdová jahoda ze záhonu! Aby viděla žížalu v hlíně a naučila se vážit si práce!“ Martina protočila oči: „Mami, dneska už je jiná doba.“

Večer jsem seděla sama mezi záhony a přemýšlela, jestli mám pravdu já, nebo oni. Možná opravdu lpím na něčem zbytečném. Možná bych měla povolit a nechat si udělat krásný anglický trávník jako sousedi.

Ale pak jsem ucítila vůni bazalky a slyšela smích dětí z vedlejší zahrady. Vzpomněla jsem si na babičku a na to, jak jsme spolu jedly hrášek přímo z lusků.

Petr přišel za mnou a sedl si vedle mě do trávy. „Jano… víš co? Možná máš pravdu ty. Možná potřebujeme tuhle zahradu víc než si myslíme.“

Podívala jsem se na něj a usmála se skrz slzy.

Dnes už vím, že nejde jen o zeleninu nebo trávník. Jde o kořeny – ty v zemi i ty v nás.

A tak se ptám: Je opravdu špatné držet se tradic? Nebo je důležité najít rovnováhu mezi tím starým a novým? Co byste udělali vy?