Proč má Jana vždy jen brambory?

„Proč zase jen brambory?“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela igelitku, kterou mi tchyně podala mezi dveřmi. Byla sobota ráno, venku pršelo a já už třetí týden po sobě stála v předsíni jejich domu v malé vesnici u Tábora. Můj muž Petr byl jako vždy už dávno na zahradě s otcem a já zůstala uvnitř s jeho matkou, paní Věrou.

„Brambory jsou zdravé, Janičko,“ odpověděla mi s úsměvem, který byl tak naučený, až mě bodl u srdce. „A ještě jsem ti přidala trochu zelí a vajíčka. To se v Praze hodí, ne?“

Zatnula jsem zuby. Věděla jsem, že bych měla být vděčná. Ale když jsem minulý týden viděla, jak Věra dává švagrové Lence obálku s penězi a říká jí: „Na tu novou pračku, zlato,“ zatímco nám doma už měsíc teče voda pod ledničkou a Petr pořád říká, že na opravu nemáme, něco ve mně prasklo.

„Lenka dostala peníze na pračku,“ řekla jsem tiše. Věra se zarazila, ale rychle nasadila svůj obvyklý výraz.

„Lenka má teď těžké období. Je sama na děti, víš to.“

„Ale my taky nemáme peněz nazbyt,“ namítla jsem. „A Petr každý víkend maká na zahradě, opravuje ploty, seká trávu…“

Věra pokrčila rameny. „To je přece samozřejmé. Jste rodina.“

Zavřela jsem tašku s bramborami a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Bylo mi třicet pět a připadala jsem si jako malá holka, která prosí o pozornost. Jenže tohle nebylo poprvé. Od svatby s Petrem jsem byla v jejich rodině vždycky ta druhá – ta z města, co nic neumí, co má jiné názory a co nikdy nebude dost dobrá pro jejich syna.

Vzpomněla jsem si na první společné Vánoce. Lenka dostala nový kabát a já ponožky. Petr tehdy řekl: „Maminka to tak nemyslí.“ Ale já věděla své.

Dnes už máme s Petrem dvě děti – Adélku a Matýska. Každý víkend je taháme do vesnice, kde místo výletu do zoo nebo na hřiště pomáháme na zahradě. Děti jsou špinavé od hlíny a já se snažím tvářit spokojeně, i když bych si někdy přála být prostě jen doma.

Petr nikdy neprotestoval. „Jsou to moji rodiče,“ říká pořád dokola. „Musíme jim pomáhat.“

Ale proč my musíme a Lenka ne? Proč ona dostává peníze a my jen brambory?

Ten den jsem se rozhodla, že už to tak dál nejde. Večer, když jsme seděli u stolu a děti si hrály v koutě, jsem se podívala Petrovi do očí.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše.

Petr zvedl hlavu od talíře. „Co je?“

„Vadí mi to,“ začala jsem opatrně. „Vadí mi, že tvoje máma dává Lence peníze a nám jen jídlo. Vadí mi, že každý víkend makáme na zahradě a nikdy za to nedostaneme nic navíc. Vadí mi, že si připadám jako služka.“

Petr se zamračil. „To přeháníš. Mamka nám taky pomáhá – vždyť nám dává jídlo.“

„Ale my potřebujeme peníze na opravu ledničky! A Lenka dostane obálku jen tak…“

Petr mlčel. Pak pokrčil rameny: „Lenka je sama na děti…“

„A my jsme co? My jsme taky rodina! Nebo ne?“

Bylo ticho. Slyšela jsem jen tikání hodin a smích dětí z vedlejšího pokoje.

„Myslíš si, že bychom měli mámě říct o peníze?“ zeptal se nakonec Petr.

„Nechci žebrat,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla. „Chci jen spravedlnost.“

Další den jsme jeli domů dřív než obvykle. Cestou v autě bylo ticho. Děti usnuly a já koukala z okna na pole a lesy kolem silnice.

Večer mi přišla zpráva od Lenky: „Dík za včerejšek, mamka byla ráda.“

Chtěla jsem jí napsat něco ostrého, ale nakonec jsem jen vypla telefon.

Další týden jsme do vesnice nejeli. Petr řekl mámě, že máme moc práce doma. Věra byla uražená – volala mi třikrát a ptala se, jestli je všechno v pořádku.

„Je,“ odpověděla jsem naposledy stroze.

Začali jsme trávit víkendy jinak – šli jsme s dětmi do parku, pekli jsme koláče nebo jsme prostě jen leželi doma na gauči a koukali na pohádky.

Petr byl nejdřív nervózní, ale pak si zvykl. Děti byly šťastné.

Po měsíci přišla Věra k nám domů neohlášená. Přinesla další tašku brambor.

„Janičko… proč už nejezdíte?“ zeptala se tiše.

Podívala jsem se jí do očí: „Protože mám pocit, že nejsme stejná rodina jako Lenka.“

Věra dlouho mlčela. Pak položila tašku na zem a odešla.

Nevím, jestli se něco změní. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že jsem udělala něco správně – pro sebe i pro naše děti.

Někdy si říkám: Je lepší mlčet a snášet nespravedlnost kvůli klidu v rodině? Nebo je správné ozvat se i za cenu konfliktu? Co byste udělali vy?