Přišli jsme slavit, ale ty nám neotevřeš!

„Karolíno! Otevři! Vždyť jsme přišli slavit!“ ozývalo se za dveřmi našeho bytu na pražském sídlišti. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. V troubě se pálil bramborový kugel, protože jsem zapomněla nastavit časovač. V obýváku ležely rozbalené dárky z poslední návštěvy, které už nemám kam dávat. A za dveřmi stáli Tomášovi rodiče – opět bez ohlášení, opět s očekáváním, že jim naservíruji sváteční oběd.

„Karolíno, slyšíš mě? Máme přece svátek! A přinesli jsme ti koláče!“ volala tchyně Jitka, zatímco její muž Milan už lomcoval klikou. Tomáš seděl na gauči a tvářil se provinile. „Měla bys otevřít, vždyť je to rodina,“ šeptl. Ale já už nemohla. Už ne.

Za poslední dva roky se z našeho bytu stal rodinný penzion. Každé narozeniny, svátek, výročí nebo i jen tak – vždycky někdo přišel. Nejčastěji Jitka s Milanem. Přinesli koláče z Lidlu, ale čekali svíčkovou s domácím knedlíkem. Já vařila, pekla, uklízela, nakupovala – a platila. Tomáš mi nikdy nepomohl. „To je přece normální, že rodina drží pohromadě,“ říkal pokaždé, když jsem si postěžovala.

Jenže já už neměla sílu. Práce v kanceláři mě vyčerpávala, doma jsem neměla klid ani chvíli. Když jsem jednou navrhla, že bychom mohli jet na víkend sami na chalupu, Tomáš jen mávl rukou: „A co naši? To je nemůžeme nechat samotné.“

Začala jsem nenávidět zvuk domovního zvonku. Každý nový svátek znamenal další stres, další úklid, další výdaje. Nikdo se mě neptal, jestli chci slavit. Nikdo se nezeptal, jak se cítím.

Dnes ráno jsem vstala s pocitem, že už to dál nejde. V lednici nebylo nic slavnostního – odmítla jsem jít do Alberta pro lososa a prosecco. Místo toho jsem si uvařila kafe a sedla si na balkon. Když přišel Tomáš s tím, že jeho rodiče dnes určitě přijdou „jen na chvilku“, rozbrečela jsem se.

„Karolíno, co ti zase je? Vždyť naši tě mají rádi,“ snažil se mě uklidnit. Ale já už nevěřila ani jemu, ani sobě.

A teď stáli za dveřmi a já poprvé v životě neotevřela. Slyšela jsem šepot na chodbě:

„To je divný, vždycky byla taková ochotná.“
„Možná je nemocná.“
„Nebo se jí něco stalo?“

Tomáš vstal a šel ke dveřím. „Mami, tati… Karolína dneska není ve své kůži. Asi bychom měli slavit jindy.“

„Cože? To nás ani nepozvete dál?“ rozčilovala se Jitka.

„Nezlobte se, ale dneska to nejde,“ řekl Tomáš tiše.

Slyšela jsem jejich odcházející kroky a najednou bylo v bytě ticho. Ticho, které jsem nezažila roky.

Tomáš si ke mně sedl a chvíli mlčel. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptal se nakonec.

„Říkala jsem ti to tolikrát… Ale nikdy jsi neposlouchal.“

Rozplakala jsem se naplno. „Já už nemůžu být ta hodná snacha, která všechno zvládne. Potřebuju taky žít svůj život.“

Tomáš mlčel a díval se do země. „Nevím, co mám dělat,“ přiznal.

„Možná by stačilo začít tím, že budeš stát za mnou,“ odpověděla jsem tiše.

Ten den jsme spolu nemluvili. Večer mi přišla SMS od Jitky: „Nevím, co jsme ti udělali, ale doufám, že si to rozmyslíš.“

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na spálený kugel. Přemýšlela jsem o tom, kolik let jsem obětovala snaze být dokonalá manželka a snacha. Kolikrát jsem potlačila vlastní potřeby jen proto, aby byli ostatní spokojení.

Druhý den ráno Tomáš navrhl: „Co kdybychom příště pozvali jen tvoje rodiče? Nebo nikoho?“

Poprvé po dlouhé době jsem se usmála.

Ale v hlavě mi pořád zněla otázka: Proč je pro nás tak těžké říct vlastní rodině NE? A kolik žen v Česku žije stejný příběh jako já?