Přestala jsem mluvit s tchyní a zachránilo to mé manželství – zpověď české ženy

„Tohle už dál nevydržím, Jirko!“ vyhrkla jsem jednou večer, když jsem se vrátila od tvé maminky. Seděla jsem na kraji postele, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Jirka, můj muž, se na mě podíval s únavou v očích. „Co se zase stalo?“ zeptal se tiše, jako by už předem věděl odpověď.

„Zase mi řekla, že neumím vařit svíčkovou tak, jak by sis zasloužil. A že bych měla víc uklízet, protože ona by nikdy nenechala drobky na stole. A pak… pak mi řekla, že bych měla být vděčnější, že tě mám.“

Jirka si povzdechl a mlčel. To ticho mezi námi bylo horší než hádka. Věděla jsem, že ho to trápí, ale nikdy se mě nezastal. Vždycky jen mlčky přihlížel, jak mě jeho matka cupuje na kousky.

Moje jméno je Lucie Novotná a žiju v menším městě kousek od Pardubic. S Jirkou jsme spolu už osm let, máme dvě děti – Aničku a Filipa. Když jsme se brali, byla jsem plná naděje a lásky. Jenže s Jirkovou maminkou, paní Novotnou, to nikdy nebylo jednoduché.

Od začátku mi dávala najevo, že nejsem dost dobrá pro jejího syna. „Jirka byl vždycky zvyklý na domácí knedlíky,“ říkávala s úsměvem, který bodal víc než nůž. „A víš, že on má rád všechno perfektně srovnané ve skříni?“ připomínala mi pokaždé, když přišla na návštěvu a otevřela naše skříně bez zeptání.

Snažila jsem se jí zavděčit. Pekla jsem podle jejích receptů, uklízela do noci, abych nemusela poslouchat její poznámky. Ale nikdy to nestačilo. Vždycky si našla něco, co bylo špatně.

Jednou jsem zaslechla, jak říká Jirkovi v kuchyni: „Víš, Lucie není špatná holka, ale kdybys byl s tou Petrou z gymplu…“ Ztuhla jsem ve dveřích. Petra byla jeho bývalá přítelkyně – krásná, úspěšná, z dobré rodiny. V tu chvíli jsem měla chuť utéct.

Ale neudělala jsem to. Dusila jsem v sobě bolest a předstírala úsměv. Pro děti. Pro Jirku. Pro klid v rodině.

Jenže čím víc jsem se snažila být dokonalá snacha, tím víc jsem ztrácela samu sebe. Přestala jsem se smát, začala jsem být podrážděná na děti i na Jirku. Každý den jsem se budila s pocitem selhání.

Jednoho dne přišla paní Novotná neohlášeně. Zrovna jsem vařila oběd a Filip rozlil džus po podlaze. „No vidíš,“ řekla tchyně a zakroutila hlavou, „kdyby ses víc věnovala dětem a nevařila ty polotovary…“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Dost!“ vykřikla jsem tak hlasitě, až se Anička rozplakala. „Už toho mám dost! Nikdy pro vás nebudu dost dobrá! Nikdy! Ale já už se snažit nebudu!“

Tchyně na mě zůstala zírat s otevřenou pusou. Jirka přiběhl z obýváku a viděl mě poprvé opravdu zlomenou.

„Mami, nech ji být,“ řekl tiše. Bylo to poprvé za osm let, co se mě zastal.

Ten večer jsme s Jirkou dlouho mluvili. Řekla jsem mu všechno – jak mě bolí její poznámky, jak se cítím méněcenná a jak už dál nemůžu žít ve stínu jeho matky.

Jirka byl zaražený. „Já… já jsem si neuvědomoval, jak moc ti ubližuje,“ přiznal tiše.

Dohodli jsme se, že omezíme kontakt s jeho matkou na minimum. Žádné neohlášené návštěvy, žádné rady do kuchyně ani do výchovy dětí.

První týdny byly těžké. Paní Novotná volala Jirkovi každý den a vyčítala mu, že ji odřízl od vnoučat. Psala mi dlouhé zprávy plné výčitek a slz.

Ale já vydržela. Poprvé v životě jsem si stála za svým.

Začali jsme s Jirkou znovu objevovat jeden druhého. Smáli jsme se spolu u večeře, hráli si s dětmi bez strachu z kritiky. Pomalu jsem začala věřit sama sobě.

Jednou mi Jirka řekl: „Víš, Luci, měl jsem tě chránit dřív. Ale teď už to nikdy nedopustím.“

Nevím, jestli se vztah s tchyní někdy spraví. Možná ne. Ale zachránila jsem sebe i své manželství.

Někdy si říkám: Kolik žen v Česku žije ve stínu svých tchyní? Kolik z nás se bojí říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?