„Považována za babičku: Příběh pozdního mateřství“

Lenka si vždy představovala, že její život bude následovat určitý scénář. V pozdních dvacátých letech se provdala za Vítka, svou lásku ze studií, a krátce po svatbě se jim narodil první syn, Alexandr. Jak léta plynula, touha po dalším dítěti rostla, ale život, jak to často bývá, přišel s vlastními plány. Kariéry měly přednost a než se Lenka s Vítkem nadáli, oba byli ve svých raných čtyřicátých.

Když Lenka zjistila, že je ve 42 letech těhotná, byli oba nadšení. Dlouho toužili po dalším dítěti a cítili se požehnaně nečekanou novinou. Avšak jejich radost brzy zmírnila reakce okolí.

Od chvíle, kdy Lenka začala být viditelně těhotná, začaly se šířit šeptandy. Na hřištích, zatímco Alexandr hrál a ona ho hlídala, ostatní rodiče ji považovali za babičku jejího nenarozeného dítěte. Dokonce i náhodní známí neváhali vyjádřit své překvapení, často s nádechem nesouhlasu, ohledně jejího „pozdního“ těhotenství.

Přes počáteční šok z těchto setkání se Lenka snažila soustředit na pozitiva. Měla podporujícího manžela, milujícího syna a další dítě na cestě. Přesto, jak těhotenství postupovalo, Lenka nemohla otřást pocitem izolace. Její přátelé, jejichž děti byly nyní na střední škole nebo na vysoké, se s jejími zkušenostmi nemohli ztotožnit. Mezitím mladší matky zdály se vytvářet neviditelnou bariéru, kterou Lenka nemohla prorazit, jejich sdílené pohledy ji připomínaly její status outsidera.

Narození jejich dcery, Viktorie, mělo být bodem obratu. Lenka si představovala, že jakmile bude mít své dítě v náručí, pochybnosti a osamělost se rozplynou. Realita však byla daleko od toho, co si přála.

Viktorie se narodila s vzácnou genetickou poruchou, která vyžadovala neustálou péči a četné lékařské návštěvy. Lenka se ocitla v situaci, na kterou nebyla připravena, v situaci, která zdánlivě vyžadovala energii a odolnost mnohem mladší ženy. Vítek se snažil ji podporovat, ale jeho práce vyžadovala časté cestování, což nechávalo Lenku řešit většinu břemene sama.

Poslední kapkou byla běžná návštěva pediatra, kdy jiná matka, předpokládající, že Lenka je Viktoriina babička, poznamenala, jak je „úžasné“, že může „stále držet krok“ s potřebami svého vnoučete. Komentář, který měl být komplimentem, se cítil jako odsouzení Lenčina pozdního mateřství.

V následujících měsících Lenka bojovala s depresí a pocitem selhání. Svou pozdní matčinu si představovala jako druhou šanci na mládí, způsob, jak znovu prožít radosti z výchovy dítěte. Místo toho se ocitla v boji se společenskými soudy, svými vlastními fyzickými omezeními a složitými potřebami své dcery.

Příběh Lenčina pozdního mateřství je připomínkou, že život se ne vždy drží našich plánů nebo očekávání. Přes lásku, kterou k Viktorii cítí, Lenka nemůže přestat cítit, že její rozhodnutí mít dítě později v životě přineslo důsledky, na které nebyla připravena.