Potkal jsem svou bývalou ženu u pokladny. Neuvěřil bych, co se stalo dál…

„To snad není možný…“ zamumlal jsem si pod vousy, když jsem stál ve frontě u pokladny v Albertu na Smíchově. Přede mnou stála žena v elegantním kabátu, na nohách měla lodičky, které by si moje současná přítelkyně nikdy nevzala. Vlasy měla ostříhané nakrátko, s jemným melírem, a když se otočila, málem mi vypadly rohlíky z ruky. Byla to Jana. Moje bývalá žena. Ta, kterou jsem před třemi lety opustil kvůli pocitu, že život nabízí víc než rutinu a věčné hádky o peníze a děti.

Jana mě nepoznala. Nebo možná poznala, ale dělala, že mě nevidí. Vypadala šťastněji než kdy dřív. Smála se na pokladní, žertovala s malým klukem za sebou – asi její synovec nebo syn kamarádky? V tu chvíli mě bodlo u srdce. Kdy naposledy jsem se takhle smál já? Kdy naposledy jsem měl pocit, že mě život objímá místo toho, aby mě dusil?

„Pane, platíte hotově nebo kartou?“ vytrhla mě z přemýšlení pokladní. Rychle jsem zaplatil a vyběhl za Janou ven. Stála pod přístřeškem a telefonovala. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem sebral odvahu.

„Jano?“ oslovil jsem ji tiše.

Zvedla oči a chvíli na mě zírala. „Ahoj, Petře,“ řekla nakonec klidně. „To je překvapení.“

„Vypadáš… skvěle,“ vykoktal jsem. Bylo to trapné. Vzpomněl jsem si na naše poslední hádky – o to, kdo zapomněl koupit mléko, kdo má vyzvednout děti ze školky, kdo je víc unavený z práce. Tehdy jsme si připadali jako dva cizí lidé v jednom bytě.

„Děkuju,“ usmála se Jana a schovala telefon do kabelky. „Jak se máš?“

„Jo… jde to,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti to nešlo vůbec. Po rozvodu jsem si myslel, že začnu nový život s mladší kolegyní z práce, ale ta mě po půl roce nechala kvůli někomu jinému. Děti vidím jednou za čtrnáct dní a většinou jen mlčíme u pizzy nebo koukáme na televizi.

Jana se na mě dívala s klidem, který jsem u ní nikdy neviděl. „Víš, Petře… já ti vlastně děkuju. Kdybys tenkrát neodešel, asi bych nikdy nenašla odvahu začít žít jinak.“

Tohle zabolelo víc než všechny naše hádky dohromady. „Myslíš… že jsme udělali dobře?“ zeptal jsem se tiše.

Jana se zamyslela. „Já myslím, že jo. Byli jsme nešťastní oba. Teď mám práci, která mě baví, nové přátele… A děti jsou spokojené.“

V tu chvíli kolem nás proběhla malá holčička – naše dcera Klárka! Zastavila se u Jany a objala ji kolem pasu.

„Ahoj tati!“ vykřikla radostně.

Byl jsem v šoku. „Klárko? Co tu děláš?“

Jana se usmála: „Byly jsme nakupovat spolu. Máme dneska holčičí den.“

Klárka mi podala ruku a já cítil, jak se mi do očí derou slzy. Najednou mi došlo, o co všechno jsem přišel – o obyčejné chvíle štěstí, které jsem kdysi považoval za samozřejmost.

„Tati, půjdeš s námi na zmrzlinu?“ zeptala se Klárka.

Podíval jsem se na Janu – čekal jsem odmítnutí nebo výčitku. Ale ona jen pokrčila rameny: „Jestli chceš…“

Šli jsme tedy spolu do cukrárny na rohu. Seděli jsme u stolu jako rodina – poprvé po dlouhé době bez napětí a hádek. Klárka vyprávěla o škole, Jana se smála jejím vtipům a já si uvědomil, jak moc mi tyhle chvíle chyběly.

Když jsme se loučili, Jana mi podala ruku: „Petře… možná bychom mohli někdy zajít všichni na výlet. Pro Klárku i pro Filipa by to bylo fajn.“

Přikývl jsem a v očích mě pálily slzy dojetí i lítosti nad tím, co už nikdy nebude jako dřív.

Doma jsem dlouho seděl u okna a přemýšlel: Proč člověk pozná hodnotu obyčejného štěstí až ve chvíli, kdy o něj přijde? A je vůbec možné napravit chyby minulosti? Co byste udělali vy na mém místě?