Poslední paprsek: Jak jsme se loučili s naší Klárkou v slzách i naději

„Mami, kdy už půjdeme domů?“ ozvalo se slabým hláskem z postýlky u okna. Klárka, moje dvouletá holčička, měla na tváři úsměv, který mi lámal srdce. Věděla jsem, že domů už se možná nikdy nevrátíme. Seděla jsem na tvrdé židli v nemocničním pokoji Motolské nemocnice a snažila se nebrečet. Venku svítilo jarní slunce, ale v mém světě byla tma.

„Brzy, zlatíčko,“ zašeptala jsem a pohladila ji po jemných vláskách. Snažila jsem se vypadat silně, ale uvnitř mě všechno bolelo. Lékaři nám před týdnem řekli, že Klárka má vzácnou metabolickou poruchu, která jí pomalu bere život. Všechno se seběhlo tak rychle – ještě před měsícem jsme běhali po hřišti na Letné a smáli se. Teď jsem tu seděla a počítala hodiny.

Manžel Petr stál u okna a díval se ven. Mlčel. Už několik dní jsme spolu skoro nemluvili. Každý z nás bojoval se svým žalem jinak. On utíkal do sebe, já do Klárky. Moje maminka mi volala každý den, ale já jí často ani nezvedla telefon. Co jí mám říct? Že její vnučka umírá?

Do pokoje vešla sestřička Jana. „Paní Novotná, potřebovala bych s vámi na chvíli mluvit,“ řekla tiše a podívala se na mě pohledem plným soucitu. Vstala jsem a šla za ní na chodbu.

„Je mi to moc líto… Stav Klárky se zhoršuje. Lékaři udělali maximum, ale…“ Hlas se jí zlomil. „Možná by bylo dobré začít přemýšlet o tom, co byste si přála dál.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, co tím myslí. V noci jsem o tom četla na internetu – darování orgánů. Ale jak může matka vůbec uvažovat o tom, že její dítě už nebude žít?

Vrátila jsem se do pokoje a sedla si ke Klárce. Hladila jsem ji po ruce a šeptala jí pohádky o princeznách a dracích. Petr si sedl naproti mně a poprvé za dlouhou dobu mě vzal za ruku.

„Co budeme dělat?“ zeptal se tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale nechci, aby její smrt byla zbytečná.“

Následující hodiny byly jako zlý sen. Lékaři nám vysvětlili možnosti. Mluvili o dětech, které čekají na transplantaci srdce nebo ledvin. O rodičích, kteří každý den doufají v zázrak.

Seděli jsme s Petrem dlouho do noci a mlčky plakali. Nakonec jsem mu položila ruku na rameno: „Pojďme to udělat. Ať Klárka někomu zachrání život.“

Ráno jsme podepsali souhlas s darováním orgánů. Nikdy nezapomenu na ten pocit – jako bych podepisovala rozsudek smrti a zároveň dávala někomu šanci žít.

Když přišel ten okamžik, držela jsem Klárku v náručí a zpívala jí ukolébavku, kterou měla nejradši: „Spi, holčičko, spi…“ Její dech byl slabý, ale ještě jednou se na mě usmála.

„Mami… mám tě ráda,“ zašeptala.

„Já tebe taky, lásko moje,“ odpověděla jsem a slzy mi tekly po tváři.

Pak už bylo ticho.

Dny po Klárčině smrti byly jako v mlze. Petr se uzavřel do sebe ještě víc, já jsem celé dny ležela v posteli a objímala její plyšového medvídka. Lidé nám nosili květiny a koláče, ale já necítila hlad ani vůni růží.

Jednoho dne mi přišel dopis od koordinátorky transplantací: „Díky vaší odvaze žijí dnes tři děti nový život.“ Četla jsem ta slova pořád dokola a poprvé po dlouhé době jsem pocítila něco jako úlevu.

Začali jsme s Petrem chodit na terapii pro rodiče po ztrátě dítěte. Poprvé jsem tam mohla říct nahlas: „Moje dcera zemřela.“ A někdo mi rozuměl.

Maminka mi jednou řekla: „Klárka tu bude vždycky s tebou.“ A já jí věřím. Každý večer zapaluji svíčku u její fotky a šeptám jí o našem dni.

Někdy si říkám – udělala bych to znovu? Měla jsem právo rozhodnout o jejím těle? Ale pak si vzpomenu na ty tři děti a jejich rodiny…

Možná je naděje silnější než smutek.

A co vy? Dokázali byste v takové chvíli udělat stejné rozhodnutí? Nebo by vás bolest ochromila natolik, že byste nedokázali myslet na ostatní?