Porod, který změnil všechno: Příběh nezávislosti a bolesti
„Nikolo, jsi si jistá, že to zvládneš?“ ozvalo se tiše z kuchyně, kde můj manžel Michal zápasil s konvicí na čaj. Jeho třesoucí se ruce byly poslední dobou ještě slabší. Věděla jsem, že se bojí – ne o sebe, ale o mě a naše nenarozené dítě. Přesto jsem jen přikývla a pevně sevřela ruce na svém kulatém břiše.
„Musím to zvládnout. Pro nás oba,“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem kontrolovala seznam věcí na porod doma: sterilní nůžky, ručníky, teplou vodu, telefon s číslem na záchranku. Všechno bylo připravené. Všechno pod kontrolou. Tak jako vždycky.
Nikdy jsem nebyla typ, co by spoléhal na druhé. Od chvíle, kdy mi bylo patnáct a máma odešla za jiným mužem, jsem se naučila postarat sama o sebe i o mladší sestru Kláru. Táta byl pořád v práci a já si zvykla na ticho v bytě na sídlišti v Brně-Žabovřeskách. Možná proto jsem si vybrala Michala – tichého, laskavého muže, který mě nikdy nechtěl vlastnit ani řídit. Jenže jeho roztroušená skleróza postupovala rychleji, než jsme čekali.
„Nikolo, kdyby něco…“ začal znovu Michal, ale já ho přerušila: „Neboj se. Všechno mám pod kontrolou.“
Byla jsem v osmém měsíci a cítila jsem se silnější než kdy dřív. Pracovala jsem z domova jako účetní pro malou firmu, starala se o domácnost i Michala. Lékařka mi sice doporučovala porodnici v Bohunicích, ale já měla jasno: doma budu klidnější a budu moct být s Michalem. On by mě do porodnice ani nedokázal odvézt.
Klára mi volala každý den. „Nikolo, prosím tě, aspoň si domluv porodní asistentku!“ naléhala. „Nechci tě strašit, ale co když…“
„Kláro, já to zvládnu. Všechno mám načtené, podívej se na ty kurzy a videa. Navíc – kdo by tu byl s Michalem? Ty víš, jak je na tom.“
Klára vzdychla a vzdala to. Věděla, že když si něco vezmu do hlavy, nikdo mě nepřesvědčí.
Porod začal v noci. Probudila mě ostrá bolest v podbřišku a pocit, že je něco jinak. Michal spal vedle mě a já ho nechtěla budit. Snažila jsem se dýchat podle návodu z videí a počítala kontrakce. Byly pravidelné – každých sedm minut.
V kuchyni jsem si připravila čaj a zkontrolovala věci ještě jednou. Když přišla další vlna bolesti, opřela jsem se o stůl a snažila se nevzlykat. „To zvládnu,“ opakovala jsem si v duchu.
Kolem páté ráno už byly kontrakce každé tři minuty. Probudila jsem Michala. „Začalo to,“ zašeptala jsem.
Jeho oči byly plné strachu i lásky. „Mám zavolat sanitku?“
„Ne! Ještě ne… Ještě to zvládnu.“
Porod trval dlouho. Hodiny se táhly a bolest byla čím dál silnější. V jednu chvíli jsem měla pocit, že omdlím. Michal seděl u mě na zemi a držel mě za ruku tak pevně, jak jen mohl.
Pak přišla další vlna bolesti – silnější než všechny předchozí. Najednou jsem ucítila něco teplého mezi nohama – krev. Hodně krve.
„Michale! Zavolej sanitku!“ vykřikla jsem poprvé v životě zoufale.
Viděla jsem jeho třesoucí se ruce, jak se snaží vytočit číslo 155. Telefon mu několikrát vypadl z ruky.
„Prosím… rychle… moje žena… krvácí… porod…“ slyšela jsem jeho roztřesený hlas.
Všechno kolem mě začalo tmavnout. Slyšela jsem vzdálené sirény a cítila chlad na tváři.
Probrala jsem se až v nemocnici. Vedle postele seděla Klára s uplakanýma očima.
„Nikolo… miminko to nezvládlo,“ zašeptala.
Zavřela jsem oči a poprvé po letech nechala slzy téct volně po tváři.
Michal seděl tiše v rohu pokoje a díval se do země. Mezi námi viselo ticho těžší než olovo.
Dny plynuly pomalu. Lékaři mi říkali, že kdybych přijela dřív, možná by šlo všechno zachránit. Klára mi nosila jídlo a snažila se mě rozmluvit. Michal byl zlomený – vyčítal si, že mi nedokázal pomoct.
Jednou večer jsme seděli s Michalem u stolu v našem malém bytě a mlčky pili čaj.
„Nikolo… proč jsi mi nikdy nedovolila ti pomoct?“ zeptal se tiše.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Možná proto, že jsem celý život věřila jen sama sobě. Možná proto, že jsem nechtěla být slabá – ani před sebou, ani před ním.
Dnes už vím, že nezávislost není všechno. Že někdy je největší síla umět požádat o pomoc.
A tak se ptám: Kolik z nás si myslí, že všechno zvládne samo? A kolik z nás už kvůli tomu přišlo o to nejcennější?