Pokud se má dcera vrátí ke svému muži, může na mě zapomenout: Příběh jedné matky z Brna

„Jestli se k němu vrátíš, Leni, už ke mně nikdy nechoď. Slyšíš mě?“ křičela jsem, zatímco mi slzy stékaly po tvářích. Lenka stála ve dveřích našeho bytu v Brně-Žabovřeskách, kufr v ruce, oči zarudlé od pláče. Bylo to poprvé, co jsem na ni takhle zvýšila hlas. Vždycky byla moje citlivá holčička, ta, kterou jsem chránila před světem. Ale teď… teď jsem ji musela chránit i před ní samotnou.

Všechno to začalo před pěti lety, když si Lenka vzala Petra. Petr byl na první pohled ideální zeť – slušný, pracovitý, z dobré rodiny z Králova Pole. Ale něco mi na něm nesedělo. Možná to byla jeho přehnaná potřeba mít všechno pod kontrolou, možná jeho chladný pohled, když si myslel, že se nikdo nedívá. Ale Lenka byla zamilovaná až po uši a já nechtěla být ta matka, co ničí štěstí své dcery.

Jenže časem se ukázalo, že moje obavy nebyly plané. Lenka mi začala volat čím dál častěji – nejdřív kvůli maličkostem: „Mami, Petr mi zakázal jít s kamarádkami na kafe.“ Pak už to byly vážnější věci: „Mami, Petr mi schoval klíče od auta.“ A nakonec: „Mami, já už to doma nevydržím.“

Jednoho večera přišla domů s modřinou na ruce. „To nic není, mami,“ šeptala a uhýbala pohledem. Ale já věděla své. V tu chvíli jsem jí řekla: „Lenko, kdykoli budeš potřebovat, dveře máš u mě vždycky otevřené.“

A tak se stalo, že jednoho dne opravdu přišla – uplakaná, zlomená, s dítětem v náručí. Malý Tomášek měl teprve tři roky a nechápal, proč maminka pláče. „Musela jsem odejít,“ šeptala Lenka. „Petr… už to nešlo.“

První týdny byly těžké. Lenka byla jako tělo bez duše. Já se snažila být silná kvůli ní i Tomáškovi. Každý den jsem jí vařila její oblíbenou rajskou polévku a snažila se ji rozesmát. Ale pak začaly chodit zprávy od Petra – nejdřív omluvné, pak výhružné. „Vrať se domů, nebo uvidíš.“

Jednou večer jsem zaslechla Lenku telefonovat: „Petře, já nevím… Ano, chybíš mi… Ano, Tomášek taky…“ V tu chvíli mě polil studený pot. Nevěřila jsem vlastním uším.

„Leni! Ty o tom vůbec uvažuješ?“ vyjela jsem na ni později v kuchyni.

„Mami, já ho pořád miluju… A Tomášek potřebuje tátu…“ vzlykala.

„A co potřebuješ ty? Další modřiny? Další ponížení?“ ptala jsem se zoufale.

Lenka mlčela. Věděla jsem, že ji trápí výčitky svědomí – že rozbila rodinu, že Tomášek nemá tátu doma. Ale copak je lepší dítěti ukazovat, že je normální žít ve strachu?

Začaly hádky. Každý den jsme se hádaly víc a víc. Já chtěla chránit svou dceru za každou cenu, ona chtěla zachránit něco, co už dávno bylo ztracené.

Jednou večer přišla domů později než obvykle. „Byla jsem u Petra,“ přiznala tiše.

„A co ti řekl?“ ptala jsem se s obavami.

„Slíbil mi, že se změní… Že už nikdy…“ rozplakala se.

„A ty mu věříš?“

„Nevím…“

V tu chvíli jsem ucítila bezmoc jako nikdy předtím. Měla jsem chuť ji obejmout a zároveň s ní zatřást. Jak může být tak slepá? Jak může zapomenout na všechno zlé?

Další dny byly jako zlý sen. Lenka byla rozpolcená – jednou rozhodnutá zůstat u mě, podruhé balila kufry zpět k Petrovi. Tomášek byl zmatený a já měla pocit, že selhávám jako matka.

Jednoho rána přišla Lenka do kuchyně s rozhodnutím v očích: „Mami, vracím se k Petrovi.“

V tu chvíli mi praskly nervy: „Pokud se k němu vrátíš, můžeš na mě zapomenout! Už tě nikdy nechci vidět!“ vykřikla jsem a sama sebe v tu chvíli nesnášela.

Lenka odešla. Dveře za ní tiše zaklaply a já zůstala stát v prázdné kuchyni. Tomášek seděl u stolu a tiše si hrál s autíčkem.

Od té doby jsme si nevolaly. Každý den čekám na zprávu nebo telefonát – ale nic nepřichází. Přemýšlím o tom pořád dokola: Udělala jsem správně? Měla jsem ji nechat jít? Nebo jsem měla bojovat víc?

Někdy v noci slyším její hlas ve snech: „Mami, proč jsi mě nechala odejít?“ A já nevím, co odpovědět.

Možná jsem selhala jako matka. Možná jsem jen člověk, který už neměl sílu dál bojovat za někoho jiného.

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné chránit své dítě i proti jeho vlastní vůli? Nebo je někdy lepší nechat ho padnout – a doufat, že jednou najde cestu zpět?