Po rozvodu syna jsem ztratila kontakt s milovanou snachou: Najednou jsem pro ni byla cizí

„Kdybys mi aspoň zavolala, Kačko! Jen jednou…“ šeptám do ticha prázdného bytu, kde ještě před rokem voněla káva a smály se děti. Dnes slyším jen tikot hodin a občasné šustění listů na parapetu. Jsem Alena a nikdy by mě nenapadlo, že se jednoho dne budu cítit jako cizinec v životě ženy, kterou jsem považovala za vlastní dceru.

Když se Kačka objevila v životě mého syna Tomáše, byla jsem opatrná. Každá matka chce pro svého syna to nejlepší, a já měla strach, že ho někdo zraní. Ale Kačka byla jiná. Měla laskavý úsměv, oči plné světla a vždycky dokázala rozesmát i toho největšího bručouna. Pamatuji si, jak jsme spolu poprvé pekly vánoční cukroví. Smály jsme se, když nám těsto spadlo na zem, a Tomáš jen kroutil hlavou: „Vy dvě jste jak dvojčata.“

Postupně se stala součástí naší rodiny. Její rodiče bydleli daleko, takže Vánoce, Velikonoce i narozeniny slavila s námi. Byla jsem šťastná, že mám vedle sebe někoho, komu můžu předat rodinné recepty i tajemství. Když se jim narodila malá Anička, byla jsem v sedmém nebi. Kačka mi dovolila být u všeho – od prvního koupání až po první krůčky. Byla jsem babička na plný úvazek a Kačka mi říkala „mami“.

Jenže pak přišla bouře. Tomáš začal být doma čím dál méně. Práce, služební cesty, večery s kamarády. Kačka se snažila držet rodinu pohromadě, ale já viděla, jak je unavená a smutná. Jednou večer u mě seděla v kuchyni a tiše plakala: „Aleno, já už nevím, co mám dělat…“ Objala jsem ji a slíbila, že tu budu vždycky pro ni i pro Aničku.

Rozvod přišel rychleji, než jsem čekala. Tomáš si sbalil věci a odstěhoval se k jiné ženě. Byla jsem v šoku – nikdy bych nevěřila, že by to udělal. Kačka mi volala ještě ten večer: „Omlouvám se…“ Ale za co? Vždyť ona byla ta, která bojovala do poslední chvíle.

První týdny po rozvodu jsme si volaly skoro každý den. Pomáhala jsem jí s Aničkou, chodily jsme spolu na hřiště a povídaly si dlouho do noci. Jenže pak se něco změnilo. Kačka začala být odtažitá. Neodpovídala na zprávy, rušila naše schůzky. Když jsem jí volala, zněla unaveně: „Promiň, Aleno, teď nemůžu…“

Jednou jsem ji potkala ve městě. Vedla Aničku za ruku a vedle nich šel cizí muž. Usmála se na mě jen letmo a rychle odešla. Srdce mi puklo. Najednou jsem byla jen „bývalá tchyně“, někdo z minulosti.

Tomáš o ní nechtěl slyšet ani slovo. „Nech to být, mami,“ říkal podrážděně pokaždé, když jsem se zeptala na Kačku nebo Aničku. „Je to minulost.“ Ale jak může být někdo minulostí, když byl tolik let součástí mého života?

Začala jsem si všímat pohledů sousedek na chodbě – ty soucitné pohledy plné lítosti i zvědavosti. „Tak co, Aleno, už má Tomáš novou?“ ptala se paní Novotná z druhého patra. Jen jsem přikývla a rychle zavřela dveře.

Dny plynuly jeden jako druhý. Prázdný byt, prázdné srdce. Občas mi Tomáš přivedl Aničku na víkend, ale bylo to jiné. Bez Kačky byla návštěva poloviční radostí i bolestí zároveň.

Jednoho dne jsem se odhodlala napsat Kačce dopis:

„Milá Kačko,
vím, že už nejsme rodina na papíře, ale v mém srdci budeš vždycky moje dcera. Chybíš mi – ty i Anička. Pokud budeš někdy chtít přijít na kávu nebo si jen popovídat, dveře jsou ti vždy otevřené.
S láskou,
Alena“

Odpověď nepřišla.

Začala jsem pochybovat o sobě – udělala jsem něco špatně? Měla jsem víc bojovat za náš vztah? Nebo je to prostě osud rozvedených rodin v Česku – že se vztahy rozpadají nejen mezi manželi, ale i mezi těmi ostatními?

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Kačka.

„Aleno… promiň mi to mlčení. Potřebovala jsem čas… Je to všechno těžké.“

Mlčela jsem a poslouchala její tichý pláč.

„Moc mi chybíš,“ řekla nakonec.

„I ty mně,“ odpověděla jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Od té doby si občas napíšeme zprávu nebo zavoláme. Není to jako dřív – už nejsme rodina u jednoho stolu – ale aspoň vím, že někde tam venku je žena, která mě kdysi nazývala maminkou.

A tak tu sedím u okna s hrnkem studené kávy a přemýšlím: Je možné zůstat blízký s někým, kdo už oficiálně nepatří do rodiny? Nebo jsme všichni odsouzeni stát se cizinci v životech těch druhých?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o vztah s bývalou snachou?