Po rozvodu jsem skončila na ulici. Teď stavím vlastní dům, ale bojím se, že znovu naletím

„Tohle je všechno tvoje vina, Lenko! Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, nemuselo to takhle dopadnout!“ křičel na mě Petr, když jsem vynášela poslední tašku z našeho bytu na Vinohradech. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Po třinácti letech společného života, z toho deseti šťastných a třech plných hádek, ticha a výčitek, jsem stála na chodbě s kufrem a nevěděla, kam jít.

Petr byl můj první opravdový vztah. Známe se od gymplu, tehdy mě okouzlil svým smíchem a tím, jak uměl všechno zlehčit. Jenže poslední roky byl čím dál víc uzavřený, podrážděný a já měla pocit, že už pro něj nejsem dost dobrá. Všechno začalo tím, když přišel o práci v bance. Najednou byl pořád doma, pil víc piva než dřív a začal mi vyčítat i to, jak dýchám. Já pracovala jako zdravotní sestra v Motole a domů jsem chodila unavená. Místo podpory jsem dostávala jen další rány.

Nejhorší bylo, když mi jednoho večera řekl: „Stejně tě už dávno nemiluju.“ Ta věta mě bodla do srdce. Ale pořád jsem doufala, že se to spraví. Že najdeme cestu zpátky. Jenže místo toho přišly další hádky a nakonec rozvod. Petr byl tvrdý – vyhodil mě z bytu, který jsme měli napsaný na něj. Neměla jsem kam jít. Moje máma bydlí v malém paneláku v Ústí a táta je už roky pryč.

První noc po rozvodu jsem spala v autě na parkovišti u nemocnice. Byla zima a já brečela do polštáře. Připadala jsem si jako největší troska na světě. Druhý den jsem šla do práce s nateklýma očima a kolegyně Jana si toho všimla. „Lenko, co se děje?“ zeptala se tiše v sesterně. Všechno jsem jí řekla a ona mě objala. Nabídla mi gauč u sebe doma na pár nocí.

Takhle to šlo několik týdnů. Přespávala jsem u Jany, pak u další kolegyně Aleny, někdy i u známých z gymplu. Bylo mi trapně pořád někoho prosit o pomoc. Začala jsem hledat podnájem, ale s mým platem zdravotní sestry jsem si mohla dovolit jen malý pokoj někde na okraji Prahy. Nakonec jsem našla jeden v Hostivaři – sdílený byt se dvěma studentkami.

Bylo mi 35 let a připadala jsem si jako puberťačka, co začíná znovu od nuly. Každý den jsem chodila do práce, šetřila každou korunu a večer brečela do polštáře. Moje máma mi volala: „Lenko, vrať se domů! Tady máš vždycky místo.“ Ale já nechtěla utíkat zpátky do Ústí. Chtěla jsem dokázat, že to zvládnu sama.

Jednou večer mi Jana navrhla: „Co kdybys zkusila hypotéku? Teď jsou sice drahé, ale třeba bys mohla koupit malý pozemek někde za Prahou.“ Ta myšlenka mě úplně pohltila. Začala jsem hledat pozemky na internetu a po pár týdnech našla jeden v malé vesnici kousek od Říčan. Byl zarostlý kopřivami a stál tam jen starý kurník, ale byl můj.

Začala jsem plánovat stavbu malého domku – jen 2+kk, ale vlastní! Hypotéku mi nakonec schválili díky tomu, že mám stálou práci v nemocnici. Každý víkend jsem jezdila na pozemek a s pomocí kamaráda Tomáše jsme bourali starý kurník a připravovali základy.

V té době jsem poznala Michala. Seznámili jsme se přes kamarádku Alenu na grilování u ní na chatě. Michal byl jiný než Petr – klidný, pozorný, uměl naslouchat. Pracuje jako elektrikář a hned nabídl pomoc se stavbou domu. Ze začátku jsme byli jen přátelé, ale časem mezi námi přeskočila jiskra.

Moje máma byla nadšená: „Lenko, ten Michal je hodný kluk! Toho si drž!“ Ale já měla strach. Po tom všem, co jsem zažila s Petrem, jsem si nebyla jistá, jestli ještě umím někomu věřit. Každý večer jsem přemýšlela: Co když zase naletím? Co když si Michal najde jinou? Nebo mě opustí ve chvíli, kdy ho budu nejvíc potřebovat?

Jednou jsme s Michalem seděli na stavbě u ohně a on se mě zeptal: „Lenko, proč mi pořád nevěříš? Já ti nechci ublížit.“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé řekla nahlas: „Protože už jednou mě někdo zlomil tak, že nevím, jestli to ještě někdy zvládnu.“

Michal mě vzal za ruku: „Já nejsem Petr.“

Stavba domu byla náročná – peníze docházely rychleji než cihly přibývaly. Musela jsem brát přesčasy v nemocnici a často jsem padala únavou do postele ještě v montérkách. Kamarádky mě obdivovaly: „Ty jsi fakt silná! Já bych to nedala.“ Ale já se uvnitř pořád cítila slabá a zlomená.

Jednou večer mi volala máma: „Lenko, slyšela jsem od sousedky, že Petr už má novou ženskou.“ Ta zpráva mě bodla u srdce víc než bych čekala. Najednou mi došlo, že on už je dál – má nový život, nový byt i novou partnerku… A já? Já mám jen rozestavěný dům a strach z budoucnosti.

Ale pak přišel den, kdy jsme s Michalem položili poslední cihlu a já poprvé zamkla dveře svého vlastního domu. Stála jsem uprostřed prázdného obýváku a brečela štěstím i smutkem zároveň.

Dnes už bydlím ve svém domě sama – Michal za mnou často jezdí a pomáhá mi s úpravami zahrady. Ale pořád mám v hlavě ten strach: Co když zase přijdu o všechno? Co když si nikdy nebudu moct dovolit být šťastná?

Někdy večer sedím na terase a ptám se sama sebe: Můžu ještě někomu věřit? Nebo už budu navždycky čekat na další ránu? Co byste udělali vy na mém místě?