Pět měsíců s tchánem: Bouře v našem malém bytě

„Tohle je moje postel?“ ozvalo se z předsíně, sotva jsem položila tašku s nákupem na kuchyňskou linku. Tchán stál u rozkládací pohovky v obýváku a tvářil se, jako by právě zjistil, že ho čeká noc na tvrdé zemi. „Ano, Františku, je to ta nejpohodlnější pohovka, co jsme našli,“ snažila jsem se zachovat klidný tón, i když mi v hlavě hučelo. Můj manžel Petr stál opodál a nervózně si mnul ruce. Věděla jsem, že pro něj je to těžké – jeho otec přišel o byt kvůli dluhům a my jsme byli jediní, kdo mu mohl nabídnout střechu nad hlavou.

První noc byla tichá. Tchán usnul brzy, ale já jsem ležela vedle Petra a poslouchala jeho hlasité chrápání skrz tenkou stěnu. „Tohle nemůžeme vydržet pět měsíců,“ šeptla jsem zoufale. Petr mě pohladil po vlasech: „Je to jen dočasné. Prosím, vydrž to.“

Jenže už druhý den začaly drobné neshody. František měl své zvyky – vstával v pět ráno, vařil si silnou kávu a pouštěl rádio na plné pecky. Já jsem měla home office a potřebovala jsem klid. „Můžete to rádio ztlumit?“ prosila jsem jednou ráno. „Já jsem zvyklý takhle začínat den třicet let,“ odsekl a uraženě odešel na balkon kouřit.

S každým dalším dnem narůstalo napětí. Všude byly jeho věci – ponožky na topení, noviny na stole, špinavé hrnky v dřezu. Petr se snažil být prostředníkem, ale často to končilo hádkou mezi námi dvěma. „Proč mu všechno dovoluješ?“ vyčítala jsem mu jednoho večera. „Je to můj táta! Nemůžu ho vyhodit na ulici!“ křičel Petr a práskl dveřmi do koupelny.

Začala jsem se vyhýbat domovu. Zůstávala jsem déle v práci, chodila na dlouhé procházky po Vltavě nebo seděla sama v kavárně na I.P. Pavlova. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním bytě. František byl všude – jeho hlas, jeho zápach cigaret, jeho neustálé komentáře k mému vaření: „Za nás se guláš dělal jinak.“

Jednoho večera přišla krize. Vracela jsem se domů pozdě a našla Františka sedět u stolu s lahví rumu. Petr nebyl doma. „Kde je Petr?“ zeptala jsem se opatrně. „Nevím, asi už ho taky nebaví být tady,“ zabručel tchán a nalil si další panáka. Sedla jsem si naproti němu a poprvé za celou dobu jsme spolu mluvili otevřeně.

„Víte, Františku, já chápu, že je to pro vás těžké… Ale pro nás taky,“ řekla jsem tiše. Podíval se na mě unavenýma očima: „Já vím, děvče. Nikdy bych si nemyslel, že skončím takhle.“

V tu chvíli jsem poprvé pocítila soucit místo vzteku. Ale soucit nestačil na to, abychom spolu mohli žít v míru.

Další týdny byly jako na houpačce. Někdy jsme spolu dokázali sníst večeři bez hádek, jindy jsme se pohádali kvůli maličkosti – třeba kvůli tomu, kdo koupí mléko nebo kdo vynese odpadky. Petr byl stále víc uzavřený do sebe a já měla pocit, že ho ztrácím.

Jednoho dne mi zavolala moje maminka: „Lucko, přijď k nám na víkend. Potřebuješ si odpočinout.“ Souhlasila jsem a sbalila si tašku. Když jsem odcházela, František seděl u televize a Petr byl zavřený v ložnici. Cestou k rodičům jsem brečela v tramvaji číslo 22.

U mámy doma bylo ticho a klid. Povídaly jsme si dlouho do noci a já jí všechno vyprávěla. „Musíš si chránit svoje manželství,“ řekla mi máma pevně. „Ale nesmíš zapomenout ani na sebe.“

Po návratu domů jsem našla Petra sedět v kuchyni s hlavou v dlaních. „Promiň mi to všechno,“ řekl zlomeně. „Já už nevím, co mám dělat.“ Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Začali jsme hledat řešení – volali jsme na úřady, hledali azylové domy i levné podnájmy pro Františka. Nakonec se nám po pěti měsících podařilo najít mu malý pokoj v domově pro seniory na Žižkově.

Když František odcházel, objal Petra i mě a poprvé za celou dobu řekl: „Děkuju vám.“ V bytě bylo najednou ticho – ale tentokrát to bylo ticho úlevy.

Dnes už je to pár měsíců, co jsme zase sami. S Petrem jsme silnější než dřív, ale jizvy zůstaly. Někdy si říkám: Proč je tak těžké pomáhat vlastní rodině? A kde je hranice mezi obětí pro druhé a ochranou vlastního štěstí?