Pět let zpátky si tchán s tchyní půjčili velké peníze. „Odpusťme jim to,“ říká můj manžel. Ale máma trvá na tom, že bychom jim to měli připomenout.

„To snad nemyslíš vážně, Honzo!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Seděli jsme u kuchyňského stolu, kde mezi námi ležela stará složka s poznámkami a výpisy z účtu. „Pět let jsme čekali, že nám to vrátí. A teď, když bychom ty peníze sami potřebovali, chceš jim to prostě odpustit?“

Honza se na mě podíval unavenýma očima. „Jsou to moji rodiče, Lucko. Víš, jak na tom byli tehdy špatně. A teď… vždyť víš, jak je to s tátou po té mrtvici.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se neplakat. V hlavě mi běžely vzpomínky na tu dobu před pěti lety. Byla jsem tehdy na mateřské s malou Aničkou, šetřili jsme každou korunu. Honzovi rodiče – pan Jaroslav a paní Marie – přišli jednoho večera s prosbou. Jejich chalupa v Orlických horách byla v dezolátním stavu po zimě, střecha tekla, zdi vlhly. „Nemáme nikoho jiného, kdo by nám pomohl,“ řekla tehdy Marie se slzami v očích.

Byli jsme mladí, naivní a chtěli jsme pomoci. Vytáhli jsme úspory – peníze, které jsme měli na horší časy nebo na opravu našeho bytu v paneláku na Žižkově. Dali jsme jim 250 tisíc korun s tím, že nám je do dvou let vrátí. Podepsali jsme si to jen na papír, žádná smlouva, jen důvěra.

Roky plynuly. Každé Vánoce jsem doufala, že přijde řeč na peníze. Místo toho jsme slyšeli jen o tom, jak je na chalupě krásně a jak by bylo fajn, kdybychom přijeli na víkend. Nikdy ani slovo o dluhu.

Moje máma, paní Dana, o tom věděla od začátku. „Lucko, rodina je rodina, ale peníze jsou peníze,“ říkala mi často. „Musíte si stát za svým. Jinak z vás budou mít do smrti dojnou krávu.“

Teď jsme sami v těžké situaci – Anička má astma a potřebuje drahé léky, já přišla o práci v knihovně a Honza má zkrácený úvazek kvůli péči o tátu. Každá koruna se počítá.

„Mami,“ volala jsem jí ten večer do Nuslí, „Honza chce ten dluh odpustit.“

„To snad nemyslí vážně! Lucko, ty peníze jste jim dali ze svého! Oni mají chalupu jak z katalogu a vy nemáte ani na nové boty pro Aničku!“

V hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že máma má pravdu – ale taky jsem viděla Honzovu bolest pokaždé, když mluvil o svých rodičích. Po tátově mrtvici se všechno změnilo. Jaroslav už skoro nemluví a Marie je unavená a podrážděná.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za Marií osobně. Seděla v kuchyni u chalupy a loupala brambory.

„Marie… můžu s tebou mluvit?“ začala jsem opatrně.

„Jistě, Lucko. Co potřebuješ?“

„Víš… jde o ty peníze, co jsme vám s Honzou půjčili před pěti lety.“

Ztuhla. „Lucko… my víme, že vám dlužíme. Ale teď… s Jarkem je to těžké…“

„Já vím,“ přerušila jsem ji rychle. „Ale my teď taky nejsme na tom nejlíp. Anička je nemocná a já nemám práci…“

Marie se rozplakala. „Já nevím, kde bychom to vzali… všechno šlo do oprav a teď do léků pro Jarka…“

Cítila jsem se hrozně. Věděla jsem, že kdybych trvala na svém, zlomím jí srdce – ale když ustoupím, zklamu sebe i svou mámu.

Večer jsem o tom mluvila s Honzou.

„Lucko,“ řekl tiše, „já vím, že je to nefér. Ale kdybychom byli na jejich místě… chtěl bych, aby nám někdo odpustil.“

„Ale co my? Kdo odpustí nám?“ vyhrkla jsem zoufale.

Dny plynuly v napětí. Máma mi volala každý druhý den: „Tak co? Už ti něco řekli? Necháš si to líbit?“ Honza byl čím dál uzavřenější.

Jednou večer přišla Anička domů uplakaná – děti ve škole se jí smály kvůli starým botám. Seděla jsem u její postele a hladila ji po vlasech.

„Mami, proč nemůžeme mít nové věci jako ostatní?“

Zlomilo mě to.

Druhý den jsem napsala Marii dopis: Milá Marie, chápu vaši situaci a nechci vás dostat do úzkých. Ale potřebujeme aspoň část peněz zpět – kvůli Aničce a našemu životu. Prosím tě o pochopení.

Odpověď přišla za týden: Lucko, promiň mi všechno trápení. Pošlu vám aspoň 50 tisíc hned a zbytek postupně.

Bylo to málo proti tomu, co jsme dali – ale aspoň něco.

Když jsem to řekla mámě, jen zavrtěla hlavou: „Vidíš? Kdybys neřekla nic, nedostali byste ani korunu.“

Honza mě objal: „Děkuju ti… i když to bylo těžké.“

Dodnes nevím, jestli jsem udělala správně – jestli je rodina víc než peníze nebo jestli jsem měla být tvrdší.

Co byste udělali vy? Má člověk odpouštět rodině dluhy – i když tím ubližuje vlastnímu dítěti? Nebo je správné stát si za svým i za cenu konfliktu?