Odmítl jsem si vzít těhotnou přítelkyni. Máma mě podpořila, táta vzal věci do vlastních rukou

„Takže ty si myslíš, že tohle všechno vyřešíš tím, že utečeš?“ Táta stál uprostřed kuchyně, ruce v bok, a jeho hlas rezonoval celým bytem. Máma seděla u stolu, v očích slzy a v ruce kapesník. Já, Jakub, jsem se opíral o lednici a snažil se najít slova, která by vysvětlila, proč nejsem připravený na to, co ode mě všichni čekají.

„Tati, já… já prostě nejsem připravený. Je mi dvacet jedna. Nemůžu si vzít Janu jen proto, že je těhotná,“ vyhrkl jsem a cítil, jak se mi třesou ruce.

Táta se zasmál – tím svým tvrdým smíchem, který vždycky znamenal, že už má jasno. „Takže na chození jsi chlap, ale na zodpovědnost jsi kluk? To je pěkný!“ obrátil se na mámu: „Marie, slyšíš to?“

Máma jen tiše přikývla a podívala se na mě. „Jakube, co chceš dělat? Jana je v tom sama. Její rodiče jsou naštvaní a ona tě potřebuje.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce roztrhne. Jana… její slzy, když mi to oznámila. Její ruce, které se třásly stejně jako teď ty moje. „Já ji nechci nechat samotnou,“ zašeptal jsem. „Ale svatba… to není řešení. Nechci ji zklamat ještě víc.“

Táta přešel ke mně a položil mi ruku na rameno. „Synu, v životě jsou chvíle, kdy musíš být chlap. Já jsem si tvoji mámu taky nebral z lásky na první pohled. Ale byla v tom a já jsem věděl, co je správné.“

„A co když to správné není to nejlepší?“ vyhrkl jsem zoufale.

Táta sevřel rty. „Tohle není o tobě. Je to o dítěti. O Janě. O rodině.“

Máma vstala a přešla ke mně. „Jakube, já tě chápu. Vím, že je to těžké. Ale musíš si to rozmyslet sám. My tě podpoříme, ať už se rozhodneš jakkoliv.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se svět zastavil. Táta odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře tak silně, až se otřásla sklenička na stole.

Zůstal jsem s mámou v kuchyni. „Mami… já nevím, co mám dělat,“ zašeptal jsem.

Pohladila mě po vlasech jako když mi bylo pět. „Musíš si promluvit s Janou. Opravdově. A hlavně – musíš být upřímný sám k sobě.“

Druhý den ráno jsem šel za Janou. Seděla na lavičce před panelákem, oči zarudlé od pláče.

„Jani…“ začal jsem nejistě.

„Nechci tě do ničeho nutit,“ řekla hned. „Já jen… bojím se.“

Sedl jsem si vedle ní a chytil ji za ruku. „Já taky. Ale svatba by byla lež. Nechci tě zklamat ještě víc tím, že bychom spolu byli jen kvůli dítěti.“

Chvíli mlčela a pak zašeptala: „A co teda bude?“

„Postarám se o vás oba,“ slíbil jsem tiše. „Ale potřebuju čas. Chci být táta, ale nechci být špatný manžel.“

Jana přikývla a poprvé za dlouhou dobu se trochu usmála.

Když jsem se vrátil domů, čekal mě táta v obýváku. „Tak co?“ zeptal se bez obalu.

„Nevezmu si ji,“ řekl jsem pevněji než kdy dřív.

Táta zrudl vzteky: „Tohle je ostuda! Co řeknou sousedi? Co tvoje babička?“

„Tati… já vím, že tě zklamu. Ale musím žít svůj život podle sebe.“

Máma přišla do místnosti a postavila se vedle mě: „Tomáši, nech ho být. Je dospělý.“

Táta chvíli mlčel a pak jen zavrtěl hlavou: „Jestli si myslíš, že ti budu pomáhat s dítětem na krku a bez manželky… tak na to zapomeň!“

Odešel z domu a několik dní jsme o něm neslyšeli.

Byly to nejhorší dny mého života. Máma mě držela nad vodou – vařila mi čaj, povídala si se mnou dlouho do noci a pomáhala mi hledat práci na brigádu.

Jednoho večera zazvonil zvonek. Táta stál ve dveřích s taškou plnou dětských věcí.

„Nevím, jestli děláš správně,“ řekl tiše. „Ale jsi můj syn. A já tě neopustím.“

Objali jsme se poprvé po letech opravdu upřímně.

Dnes je to už půl roku od chvíle, kdy jsem musel dospět během jedné noci. S Janou nejsme manželé – ale jsme rodiče malého Matěje a snažíme se být rodinou po svém.

Někdy si říkám: Udělal bych něco jinak? Měl bych být odvážnější nebo víc ustoupit? Co byste udělali vy na mém místě?