Odcizení: Babiččino zlomené srdce nad roztržkou v rodině

„Nechci tě už nikdy vidět, mami!“ křičela na mě Klára, moje jediná dcera, zatímco její ruce se třásly vztekem. Stála uprostřed kuchyně, kde ještě před chvílí voněla bábovka, kterou jsem pekla pro Zuzanku. Teď se ten sladký pach mísil s hořkostí slz a napětím, které by se dalo krájet. „Vždycky všechno víš nejlíp! Nikdy jsi mě neposlouchala!“ Její hlas se zlomil a já cítila, jak mi srdce puká.

„Klárko, prosím tě…“ snažila jsem se ji obejmout, ale ona ucukla, jako bych byla cizí. „Nechci, abys Zuzanku dál ovlivňovala! Už toho mám dost!“ Její slova mě bodala jako jehly. Věděla jsem, že jsme se pohádaly kvůli maličkosti – kvůli tomu, že jsem Zuzance dovolila jít ven bez čepice. Ale pod povrchem to bylo mnohem hlubší. Roky nevyřčených výčitek, zklamání a nepochopení se najednou vyvalily ven.

Když Klára odešla a zabouchla za sebou dveře, zůstala jsem stát v kuchyni sama. Zuzanka, moje vnučka, moje sluníčko, byla pryč. V tu chvíli jsem ještě netušila, že to byl poslední den, kdy jsem ji viděla.

Dny se táhly jeden za druhým. Psala jsem Kláře zprávy, volala jí, nechávala jí vzkazy ve schránce. Odpověď žádná. Když jsem šla kolem jejich domu na sídlišti v Modřanech, viděla jsem za oknem Zuzanku, jak si hraje s panenkami. Mávala jsem jí, ale Klára zatáhla záclony. Sousedka paní Novotná mi jednou řekla: „Viktorie, ona si to rozmyslí. Vždyť jste rodina.“ Ale já cítila, že tentokrát je to jiné.

Jednoho dne mi přišel dopis od advokáta. Soudní zákaz styku s vnučkou. Prý ohrožuji její výchovu a narušuji rodinný klid. Seděla jsem u stolu a ruce se mi třásly tak, že jsem málem rozlila kávu. Jak jsem mohla být najednou pro svou rodinu nebezpečná? Vždyť jsem Zuzanku vychovávala skoro stejně jako Klára – když byla malá, byla jsem pro ni vším. Teď mě soudní papír proměnil v cizince.

Začala jsem chodit k psycholožce, paní doktorka Šimková mi říkala: „Musíte dát Kláře čas.“ Ale jak dlouho mám čekat? Rok? Dva? Každý den bez Zuzanky byl jako další rána do srdce. V noci jsem nemohla spát – pořád jsem slyšela její smích a vzpomínala na to, jak jsme spolu pekly perníčky nebo chodily krmit labutě na Vltavu.

Jednou jsem potkala Zuzanku na hřišti u školy. Byla tam s Klářinou kamarádkou Lenkou. Zuzanka ke mně běžela: „Babičko!“ Objala mě a já cítila její teplé ruce kolem krku. „Chybíš mi,“ šeptla mi do ucha. Lenka nás rychle odtrhla: „Zuzanko, pojď! Maminka by si to nepřála.“ Stála jsem tam jako opařená a dívala se za nimi. V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o mě a Kláru – že do toho vtahujeme i Zuzanku.

Začala jsem psát Zuzance dopisy. Každý týden jeden – o tom, co dělám na zahrádce, jak kvete šeřík před domem, jak moc mi chybí její smích. Nevěděla jsem, jestli je někdy dostane. Ale psaní mi pomáhalo přežít.

Jednou večer mi zavolal můj bývalý manžel Petr. „Viktorie, Klára je pořád naštvaná, ale možná bys jí mohla napsat dopis. Bez výčitek.“ Seděla jsem dlouho nad prázdným papírem. Nakonec jsem napsala: „Klárko, omlouvám se za všechno, co tě bolelo. Chci jen být součástí vašeho života.“ Odpověď nepřišla.

Začaly mi docházet síly. Přestala jsem péct bábovky i chodit na zahrádku. Kamarádky mě zvaly na kávu do cukrárny U Hrdličků, ale já neměla chuť ani na věneček. Všechno mi připomínalo Zuzanku.

Jednoho dne mi přišel další dopis – tentokrát od soudu. Slyšení o prodloužení zákazu styku. Seděla jsem v soudní síni naproti Kláře a její advokátce. Klára se na mě ani nepodívala. Soudkyně se mě ptala: „Paní Nováková, proč si myslíte, že byste měla vídat vnučku?“ Slzy mi tekly po tváři: „Protože ji miluju…“

Soud rozhodl – zákaz prodloužen na další rok.

Doma jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom, kde jsme udělaly chybu. Byla jsem příliš přísná matka? Nebo příliš ochranitelská babička? Proč je tak těžké najít cestu zpátky?

Možná jednou Klára pochopí, že rodina je víc než hádky a soudní papíry. Možná jednou Zuzanka přijde sama a řekne: „Babičko, mám tě ráda.“

Ale co když ne? Co když už nikdy neuslyším její smích?

Řekněte mi – dá se vůbec napravit něco tak zlomeného? Má cenu bojovat o lásku v rodině, když druhá strana zavře dveře i srdce?