Od napjatého oběda ke společnému stolu: Jak jsem se svou tchyní prošla cestu od slz ke smíchu

„Tohle maso je nějaké suché, že?“ ozvala se paní Novotná a upřela na mě pohled, který by dokázal rozpustit i led na Vltavě. Seděla jsem naproti ní u stolu v jejím bytě na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Petr, můj přítel, se snažil situaci zachránit: „Mami, prosím tě…“ Ale ona ho přerušila: „Jen říkám svůj názor. U nás doma jsme vždycky měli maso šťavnaté.“

Byl to můj první oběd u Novotných a já měla pocit, že jsem právě propadla zkoušce dospělosti. Všechno bylo špatně – od bramborového salátu, který jsem připravila podle receptu své babičky, až po to, jak jsem držela příbor. Paní Novotná mě měřila pohledem a já věděla, že pro ni nikdy nebudu dost dobrá pro jejího jediného syna. Petr mě pod stolem chytil za ruku, ale jeho dotek mi byl malou útěchou.

Takhle to pokračovalo celé měsíce. Každá návštěva byla jako další kolo v ringu. „A co tvoje práce v té reklamce? To je jako opravdová práce?“ ptala se mě jednou s úsměvem, který byl všechno jen ne milý. „Ano, paní Novotná,“ odpovídala jsem pokaždé slušně, i když jsem uvnitř vřela. Petr se snažil stát mezi námi jako prostředník, ale často to jen zhoršoval. „Mami, nech toho už!“ „Péťo, já jen chci pro tebe to nejlepší!“

Jednou jsme se s Petrem pohádali kvůli tomu, že jsem odmítla jít na další rodinný oběd. „Proč to prostě nemůžeš vydržet? Je to moje máma!“ křičel na mě v kuchyni našeho malého bytu na Vinohradech. „Protože mě nenávidí! Nikdy jí nebudu dost dobrá!“ rozplakala jsem se a zabouchla za sebou dveře.

Pak ale přišla ta zpráva. Paní Novotná byla hospitalizovaná s podezřením na rakovinu prsu. Petr byl zlomený. „Musíš tam jít se mnou,“ prosil mě. V tu chvíli šly všechny naše spory stranou. Seděla jsem s ním v nemocniční čekárně a poprvé jsem viděla jeho mámu jinak – zranitelnou, vystrašenou ženu v nemocniční košili.

„Děkuju, že jsi přišla,“ zašeptala mi tiše, když jsme vešli do pokoje. Její hlas byl najednou jiný – bez jízlivosti a výčitek. „Já… já vím, že jsem na tebe byla tvrdá,“ řekla a odvrátila pohled k oknu. „Jen jsem chtěla mít jistotu, že Péťa bude šťastný.“

Sedla jsem si k ní na postel a poprvé jsme si povídaly jako dvě ženy, ne jako soupeřky. Vyprávěla mi o svém dětství v Teplicích, o tom, jak těžké bylo vychovávat syna sama po smrti manžela. „Možná jsem byla moc přísná…“ přiznala tiše.

Petr nás pozoroval s úlevou i dojetím. Od té chvíle se něco změnilo. Začaly jsme si volat – nejdřív kvůli praktickým věcem ohledně léčby, později jen tak. Jednou mi zavolala: „Myslíš, že bys mi mohla poslat ten recept na ten tvůj bramborový salát? Nějak mi zachutnal.“ Smála jsem se do telefonu a cítila poprvé opravdové spojení.

Když se paní Novotná vrátila z nemocnice domů, nabídla jsem jí pomoc s nákupem a vařením. Společně jsme pekly bábovku podle jejího receptu – ona mi ukazovala triky a já jí vyprávěla o své práci v reklamní agentuře. Najednou už nebylo důležité, kdo má lepší recept nebo kdo drží příbor správně.

Jednoho dne jsme seděli všichni tři u stolu – já, Petr a jeho máma – a připíjeli si na zdraví. Paní Novotná se na mě usmála: „Jsem ráda, že jsi s námi.“ A já věděla, že to myslí vážně.

Dnes už vím, že za každou tvrdostí může být strach nebo bolest. A že někdy stačí málo – jeden upřímný rozhovor nebo společně strávený čas – aby se z nepřátel stali spojenci.

Kolik z vás má podobné zkušenosti? Myslíte si, že je možné překonat rodinné spory a najít společnou řeč? Co byste udělali jinak na mém místě?