„Obětovali jsme vše pro naše dcery: Zasloužíme si takovou neúctu?“

Když naše dcery, Lenka a Hana, konečně dospěly, mysleli jsme si s manželem Petrem, že si konečně můžeme oddechnout. Vychovávat dvě dcery s našimi skromnými příjmy nebylo snadné. Oba jsme pracovali dlouhé hodiny v místní továrně, vydělávali jsme jen tolik, abychom udrželi světla zapnutá a měli jídlo na stole. Museli jsme šetřit na všem, od oblečení po potraviny, jen abychom zajistili, že naše dcery budou mít, co potřebují.

Vzpomínám si na nespočet nocí, kdy jsme s Petrem seděli u kuchyňského stolu, procházeli naše finance a snažili se natáhnout každou korunu. Často jsme vynechávali jídla nebo nosili staré oblečení, aby Lenka a Hana mohly mít nové školní potřeby nebo se účastnit mimoškolních aktivit. Chtěli jsme, aby měly stejné příležitosti jako děti bohatších rodičů, a byli jsme ochotni obětovat vše, aby se to stalo.

Lenka byla vždy ta pilná, vynikala ve svých třídách a dělala nám radost svými akademickými úspěchy. Hana na druhou stranu byla více společenská a milovala sport a společenské aktivity. Navzdory jejich odlišným zájmům jsme se snažili podporovat je obě stejně, nikdy jim nedávali pocítit tíhu našich finančních bojů.

Jak roky plynuly, naše oběti se zdály být odměněny. Lenka absolvovala s vyznamenáním a dostala se na prestižní univerzitu, zatímco Hana získala stipendium za své sportovní talenty. Petr a já jsme byli nadšení, mysleli jsme si, že naše tvrdá práce se konečně vyplatila a že naše dcery budou mít lepší budoucnost.

Nicméně, věci se zhoršily, jakmile odešly na vysokou školu. Lenka se stala odtažitou, zřídka volala nebo nás navštěvovala. Když to udělala, obvykle to bylo proto, aby požádala o více peněz. Hana také zdánlivě zapomněla na oběti, které jsme pro ni udělali. Volala nám jen tehdy, když něco potřebovala, nikdy ne proto, aby se zeptala, jak se máme.

Jednoho dne jsme dostali od Lenky telefonát. Byla v problémech a potřebovala značnou částku peněz na pokrytí svých výdajů. Už jsme několikrát sáhli do našich úspor, abychom jí pomohli, ale tentokrát jsme si to prostě nemohli dovolit. Když jsme jí řekli, že nemůžeme pomoci, vybuchla na nás, obvinila nás, že se nestaráme o její budoucnost.

Hanino chování nebylo o nic lepší. Začala chodit s někým, koho jsme považovali za špatný vliv. Když jsme se s ní o tom pokusili mluvit, obvinila nás, že jsme kontrolující a mimo realitu. Čím více jsme se snažili dosáhnout na naše dcery, tím více nás od sebe odháněly.

Petr a já jsme byli zlomení. Obětovali jsme tolik pro naše dcery, jen abychom se setkali s nevděkem a neúctou. Doufali jsme, že naše oběti budou oceněny, že naše dcery pochopí, jak daleko jsme šli pro jejich dobro. Místo toho jsme se cítili využití a neocenění.

Jak roky plynuly, vzdálenost mezi námi a našimi dcerami jen rostla. Lenka a Hana nás zřídka navštěvovaly, a když to udělaly, bylo to vždy napjaté a nepříjemné. Petr a já jsme našli útěchu jeden v druhém, ale bolest z odmítnutí našich dcer nikdy skutečně nezmizela.

Často jsme se ptali, kde jsme udělali chybu. Rozmazlili jsme je příliš? Nenaučili jsme je hodnotu tvrdé práce a oběti? Tyto otázky nás pronásledovaly, ale nikdy jsme nenašli odpovědi.

Na konci jsme se museli smířit s tím, že naše dcery si vybraly své vlastní cesty, cesty, které nás nezahrnovaly. Byla to hořká pilulka k polknutí, ale neměli jsme jinou možnost než to přijmout.

Obětovali jsme vše pro naše dcery, ale nakonec se zdálo, že to bylo všechno zbytečné. Nedostatek úcty a ocenění od Lenky a Hany byl ranou, která se nikdy nezahojila, stálou připomínkou obětí, které jsme přinesli, a lásky, kterou jsme dali, jen abychom se setkali s lhostejností.