Nikdy jsem ji neměla ráda: Příběh tchyně, která bojovala s budoucí snachou závislou na mobilu

„Můžeš ten mobil aspoň na chvíli odložit?“ vyhrkla jsem ostře, když Markéta už půl hodiny seděla u našeho stolu a místo povídání s námi jen sjížděla Instagram. Byla sobota odpoledne, v kuchyni voněla káva a já se snažila vytvořit domáckou atmosféru, ale ona jako by byla duchem úplně jinde. Můj syn Honza se na mě podíval s výčitkou v očích, ale já už to nevydržela.

Markétu Honza poznal přes internet. Bylo to v době covidu, kdy se všechno přesunulo do online světa. Když mi ji poprvé představil, byla tichá, skoro až plachá, ale vždycky měla mobil v ruce. Myslela jsem si, že je to jen dočasné, že až se víc poznáme, otevře se nám. Ale nestalo se to. Každé naše setkání vypadalo stejně: ona s mobilem, my s pokusy o konverzaci.

Jednou večer, když Honza přišel domů pozdě a já seděla v obýváku s pletením v ruce, pustila jsem se do něj: „Honzo, myslíš to s Markétou vážně? Vždyť ona ani neví, jak se dělá svíčková! A pořád jen ten telefon…“

„Mami, je jiná doba. Markéta je chytrá, pracuje v IT, má svoje zájmy. To, že není jako ty nebo babička, neznamená, že je špatná,“ odpověděl mi unaveně.

Ale já jsem si nemohla pomoct. Vyrůstala jsem v době, kdy rodina držela pohromadě u jednoho stolu a povídalo se o všem možném. Teď mám pocit, že se všechno rozpadá – každý žije ve svém světě a místo skutečných rozhovorů si posíláme smajlíky.

Jednou jsme měli rodinný oběd. Přijela i moje sestra Alena s rodinou. Všichni jsme seděli u stolu, smáli se a vzpomínali na staré časy. Markéta seděla stranou a ťukala do mobilu. Alena se ke mně naklonila a pošeptala: „Tohle by naše máma nikdy nedovolila.“

Cítila jsem se trapně. Po obědě jsem šla za Markétou do pokoje. „Markéto, můžu s tebou mluvit?“ začala jsem opatrně.

Zvedla oči od telefonu a přikývla.

„Víš, mám pocit, že tě vůbec neznám. Pořád jsi na mobilu… Nechceš nám něco o sobě říct? Nebo pomoct s něčím v kuchyni?“

Podívala se na mě trochu dotčeně. „Já jen… nejsem zvyklá na takové velké rodinné akce. U nás doma jsme byli spíš uzavření. A ten mobil… je to pro mě únik.“

Poprvé jsem v jejích očích zahlédla smutek. Možná jsem byla moc tvrdá.

Ale stejně mě to trápilo dál. Když mi Honza oznámil, že se budou brát, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. „Tohle nemůže dopadnout dobře,“ říkala jsem si v duchu.

Přípravy na svatbu byly plné napětí. Markéta chtěla malou svatbu někde v lese, bez tradic a bez rodiny. Já jsem snila o velké české veselce s koláčky a tancem až do rána. Každý náš rozhovor končil hádkou.

Jednou večer jsem zaslechla Honzu a Markétu hádat se za zavřenými dveřmi:

„Proč si nemůžeš aspoň jednou povídat s mojí mámou? Snaží se tě poznat!“

„Já se snažím! Ale ona mě pořád jen kritizuje…“

Seděla jsem na chodbě a cítila se provinile i naštvaně zároveň.

Svatba nakonec byla kompromisem – malá oslava na chatě u Sázavy. Bylo to hezké, ale pořád jsem měla pocit, že něco není v pořádku.

Po svatbě začaly problémy narůstat. Honza byl často unavený z práce, Markéta pracovala z domova a ještě víc se uzavřela do svého světa. Když přišli na návštěvu, bylo to čím dál horší – ona skoro nemluvila, Honza byl nervózní.

Jednoho dne mi Honza zavolal: „Mami, musíme si promluvit.“

Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Seděl naproti mně a vypadal starší o deset let.

„Mami… my s Markétou máme krizi. Ona je pořád na mobilu, já mám pocit, že spolu vůbec nežijeme. Nevím, co mám dělat.“

Bylo mi ho líto. Ale zároveň jsem cítila zadostiučinění – měla jsem pravdu! Ale místo toho jsem ho jen pohladila po ruce: „Honzo, láska je práce. Zkus jí říct, co tě trápí.“

O pár týdnů později mi volala Markéta sama. „Můžeme se sejít?“ překvapila mě.

Sešly jsme se v parku. Byla nervózní.

„Paní Nováková… já vím, že jste si o mně myslela svoje. Ale já Honzu miluju. Jenom… neumím být taková ta správná česká manželka. Bojím se selhání.“

Poprvé jsem ji viděla bez masky sebejistoty. Najednou mi došlo, že i ona bojuje – sama se sebou i s očekáváním okolí.

Začaly jsme spolu víc mluvit. Pomalu jsme si k sobě hledaly cestu – nebylo to snadné ani rychlé. Naučila jsem se přijmout její jinakost a ona zase pochopila hodnotu rodiny.

Dnes už spolu dokážeme sedět u stolu bez toho, aby mezi námi viselo napětí. Občas si ještě vezme mobil do ruky – ale už vím proč.

Možná nikdy nebude taková snacha, jakou jsem si vysnila. Ale možná je právě tahle jinakost to, co naši rodinu posune dál.

A tak si kladu otázku: Kolik předsudků máme vůči těm druhým jen proto, že jsou jiní? A kolik krásy nám tím uniká?