Nezvaná návštěva: Tchynina stín v mém domě

„Tohle není správně, Lucie! Vždyť jsi ani neumyla ty skleničky pořádně!“ ozvalo se za mými zády, sotva jsem položila poslední talíř na stůl. Stála tam paní Věra, Petrův matka, s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit i led na Vltavě. Byla u nás sotva deset minut a už jsem cítila, jak se mi srdce svírá úzkostí. Petr seděl v obýváku a předstíral, že něco hledá v mobilu, ale moc dobře věděl, co se děje.

„Mami, nech Lucii být,“ ozval se nakonec tiše, ale jeho hlas zněl spíš prosebně než rozhodně. Věra si jen odfrkla a začala znovu přerovnávat příbory. „Když už tu bydlíš, měla bys vědět, jak to má být správně,“ sykla ke mně. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Bydlela jsem tu přece taky – byl to můj domov stejně jako jejího syna. Ale od prvního dne našeho manželství jsem měla pocit, že jsem tu jen na návštěvě.

Vzpomínám si na naši svatbu. Byla krásná, malá, jen pro nejbližší. Petr se na mě díval s láskou a já věřila, že spolu zvládneme všechno. Ale už tehdy jsem v koutku sálu zahlédla Věru, jak si šeptá s tetou Jitkou a kroutí hlavou. „Myslíš, že to vydrží?“ zaslechla jsem útržek jejich rozhovoru. Od té chvíle jsem věděla, že to nebude jednoduché.

První měsíce byly plné malých šťouchanců. „Petr má rád jinak uvařené brambory,“ „Tohle jsi asi nikdy nežehlila, viď?“ nebo „Já bych to takhle nikdy nedělala.“ Snažila jsem se být trpělivá. Vysvětlovala jsem si to tím, že je jen starostlivá matka. Ale čím víc jsem se snažila zapadnout, tím víc jsem měla pocit, že se propadám do bažiny.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli u televize a já sebrala odvahu: „Péťo, proč má tvoje máma pořád potřebu mě opravovat? Připadám si tu jako cizinec.“ Podíval se na mě smutně. „Víš, ona je prostě taková. Táta jí umřel brzy a ona celý život všechno řídila sama. Myslím, že má strach, že ji nahradíš.“

Jenže já ji nahradit nechtěla. Chtěla jsem být jen jeho žena a mít klidný domov. Ale místo toho jsem žila ve stínu její přítomnosti – i když tu nebyla fyzicky, její rady a poznámky zůstávaly viset ve vzduchu jako těžký závoj.

Jednou přišla neohlášeně. Odemkla si klíčem, který jsme jí dali pro případ nouze. Zrovna jsem měla na sobě staré tepláky a v kuchyni byl nepořádek po pečení bábovky. „Tohle je domácnost?“ zasyčela a začala sbírat drobky ze stolu. „Kdybych tohle udělala já…“ Nedokončila větu a já měla chuť utéct z vlastního bytu.

Začala jsem se vyhýbat společným setkáním. Když Petr navrhl nedělní oběd u jeho rodičů, vymluvila jsem se na bolest hlavy nebo práci. On to chápal, ale zároveň ho to trápilo. Jednou večer mi řekl: „Luci, já tě miluju, ale nechci být mezi dvěma mlýnskými kameny.“

A tak jsem začala přemýšlet – co když chyba není jen v ní? Možná bych měla být asertivnější? Možná bych měla dát jasně najevo své hranice? Ale pokaždé, když jsem se o to pokusila, skončilo to hádkou nebo tichým dusnem.

Jednoho dne jsme měli s Petrem výročí svatby. Připravila jsem slavnostní večeři a těšila se na klidný večer ve dvou. Zazvonil zvonek – byla to Věra s dortem v ruce. „Doufám, že jste na mě nezapomněli,“ usmála se sladce a bez pozvání vešla dovnitř. Petr na mě bezmocně pohlédl.

Večer skončil tím, že jsme seděli mlčky u stolu a poslouchali její historky z práce. Když odešla, rozplakala jsem se. „Já už takhle nemůžu dál,“ vzlykala jsem do polštáře.

Petr mě objal: „Co chceš dělat?“

„Chci mít svůj domov. Chci mít pocit bezpečí a klidu. Chci být tvoje žena – ne služka tvé matky.“

Dlouho jsme o tom mluvili. Nakonec jsme se rozhodli změnit zámek a klíč jí dát jen v zalepené obálce pro případ nouze. Petr jí to šel oznámit osobně.

Byla uražená a několik týdnů jsme o ní neslyšeli. Pak přišla SMS: „Odpusťte mi.“

Od té doby je situace lepší – ale stín její přítomnosti tu zůstává. Každý den bojuji sama se sebou – jestli jsem dost dobrá manželka, jestli mám právo chránit svůj prostor.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Je možné najít klid v domě, kde pořád visí cizí stín? Nebo je to boj na celý život?