Nevítaný spolubydlící: Jak jsem přijala syna svého muže

„To snad nemyslíš vážně, Honzo! Vždyť jsme se sotva vzali a už budeme mít doma puberťáka?“ vyhrkla jsem, když mi manžel oznámil, že jeho sedmnáctiletý syn Matěj se k nám nastěhuje. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Honza se na mě díval provinile, ale rozhodnutě. „Jitko, nemůžeme ho nechat samotného. Jeho máma odjela do Německa za prací a Matěj prostě nemá kam jít.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět zhroutil. Těšila jsem se na nový začátek, na klidné večery ve dvou, na společné snídaně o víkendech. Místo toho jsem měla sdílet svůj domov s cizím klukem, kterého jsem znala jen z několika rozpačitých setkání. „A co když mě nebude mít rád? Co když mě bude nenávidět za to, že jsem s jeho tátou?“ ptala jsem se sama sebe.

Matěj přijel v sobotu dopoledne. Přinesl si jen jeden batoh a tvářil se, jako by ho nic nezajímalo. „Ahoj,“ zamumlal a prošel kolem mě do pokoje pro hosty. Honza se snažil situaci odlehčit: „Dej mu čas, Jitko. Je to pro něj těžké.“

První týdny byly peklo. Matěj skoro nemluvil, zamykal se v pokoji a poslouchal hlasitou hudbu. Když jsem mu nabídla večeři, jen pokrčil rameny. Jednou jsem ho slyšela telefonovat s kamarádem: „Ta nová ženská je fakt divná. Pořád se usmívá a vaří nějaký zdravý blafy.“ Zabolelo mě to víc, než bych čekala.

Jednoho večera jsem zaslechla hádku z Matějova pokoje. Honza zvýšil hlas: „Nemůžeš se takhle chovat! Jitka se snaží!“ Matěj mu odsekl: „Mně je to jedno! Stejně tu nechci být!“ Dveře práskly a já zůstala stát na chodbě s hrnkem čaje v ruce. Slzy mi stékaly po tváři.

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o našem manželství, o tom, jestli vůbec dokážu být dobrou nevlastní mámou. V práci jsem byla podrážděná, kolegyně si všimly, že nejsem ve své kůži. „Co se děje?“ ptala se mě Alena u kávovaru. „Mám doma puberťáka, který mě nesnáší,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Jednoho dne přišel Matěj domů dřív než obvykle. Seděla jsem v kuchyni a brečela do utěrky. Nečekaně si ke mně přisedl. „Proč brečíš?“ zeptal se tiše. Zaskočilo mě to. „Protože mám pocit, že tě zklamávám. Že nejsem dost dobrá,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

Matěj chvíli mlčel a pak řekl: „Já taky nevím, jak to mám dělat. Máma mě nechala tady a já… prostě nevím.“ V tu chvíli mezi námi něco povolilo. Poprvé jsme spolu mluvili upřímně.

Začali jsme spolu vařit večeře – nejdřív pizzu z polotovaru, pak i domácí guláš podle receptu mojí babičky. Občas jsme se pohádali kvůli maličkostem – třeba když nechal ponožky v obýváku nebo zapomněl vynést koš. Ale už to nebyla válka.

Jednou večer přišel Honza domů pozdě z práce a našel nás oba u televize, jak sledujeme staré české komedie a smějeme se nahlas. „Tohle jsem si nikdy nemyslel, že zažiju,“ řekl dojatě.

Samozřejmě nebylo všechno růžové. Matěj měl problémy ve škole – propadal z matematiky a několikrát přišel domů opilý. Jednou mi dokonce volali ze školy, že byl přistižen s cigaretou na záchodě. „To je konec,“ myslela jsem si zoufale.

Ale místo křiku jsem si s ním sedla ke stolu a řekla: „Vím, že to není lehké. Ale já tu pro tebe budu, i když uděláš chybu.“ Poprvé mě objal.

Dnes je to už rok, co s námi Matěj bydlí. Není to dokonalé – někdy máme tiché domácnosti, někdy se smějeme až do noci. Ale jsme rodina.

Někdy si říkám: Kde bych byla dneska, kdybych tehdy řekla ne? A co vlastně znamená být rodina? Je to krev, nebo ochota přijmout někoho cizího za svého? Co si o tom myslíte vy?