„Nechci mít děti“ – Moje rozhodnutí, můj boj. Příběh ženy, která si zvolila vlastní cestu a musela čelit rodině.

„Eliško, už ti zase tikají biologické hodiny, ne?“ ozvalo se od stolu, kde seděla máma s tátou a sestrou Lenkou. Byla neděle, oběd u rodičů, a já už předem věděla, že tohle přijde. Vždycky to přijde. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se udržet klidný tón. „Mami, tati, já děti nechci. Už jsem vám to říkala.“

Nastalo ticho. Táta si odkašlal a máma se na mě podívala tím pohledem, který jsem znala od dětství – zklamaným, smutným, skoro až vyčítavým. „To nemyslíš vážně,“ zašeptala Lenka. „Vždyť jsi vždycky chtěla velkou rodinu.“

„To jsem si myslela, když mi bylo dvacet,“ odpověděla jsem tiše. „Ale teď vím, že to není pro mě.“

Táta položil příbor na talíř s takovou silou, až to cinklo. „A kdo se o tebe postará, až budeš stará? Děti jsou smysl života!“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Všichni na mě upřeně hleděli. V tu chvíli jsem si připadala jako cizinec ve vlastní rodině.

Celé dětství mě vychovávali k tomu, že rodina je základ všeho. Že žena je naplněná až tehdy, když má děti. Ale já jsem nikdy necítila ten pověstný mateřský pud. Místo toho mě naplňovala práce v knihovně, cestování po republice i zahraničí, večery s přáteli a klidné ráno s kávou a knihou.

Jenže vysvětlit tohle rodičům bylo jako mluvit do zdi. Každý rodinný oběd se změnil v boj o mé rozhodnutí. „Všichni kolem už mají děti,“ říkala máma. „Lenka má dvě holčičky, dokonce i tvoje sestřenice Jana už čeká druhé.“

Jednou jsem to nevydržela a vybuchla: „A co když prostě nechci? Proč musím žít podle vašich představ? Proč nestačí, že jsem šťastná takhle?“

Máma se rozplakala. Táta odešel z místnosti. Lenka mě obvinila z toho, že jsem sobecká.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit na rodinné oslavy, protože jsem nechtěla poslouchat další narážky typu: „To ještě přijde“ nebo „Jednou toho budeš litovat“. Kamarádky mi říkaly: „Nenech se zlomit, Eliško.“ Ale bylo těžké necítit se osaměle.

Jednoho večera mi přišla zpráva od bratrance Petra: „Chápu tě. Taky nechci děti a doma je to peklo.“ Poprvé jsem si uvědomila, že v tom nejsem sama.

Začala jsem hledat podporu na internetu – diskuzní fóra, skupiny na Facebooku. Zjistila jsem, že nás je víc. Že nejsem divná ani zlomená. Jen jiná.

Jednou jsem sebrala odvahu a pozvala rodiče k sobě domů. Připravila jsem večeři a řekla jim: „Miluju vás, ale potřebuju, abyste mě přijali takovou, jaká jsem. Nechci děti a to se nezmění. Prosím vás o respekt.“

Máma mlčela dlouho. Pak řekla: „Bojím se o tebe. Nechci, abys byla sama.“

„Ale já nejsem sama,“ odpověděla jsem. „Mám vás, mám přátele, mám svůj život.“

Táta jen přikývl a poprvé od mého přiznání mě objal.

Cesta k přijetí byla dlouhá a bolestná. Některé rány zůstaly – s Lenkou jsme si přestaly být blízké jako dřív. Ale naučila jsem se stát za svým rozhodnutím.

Dnes už vím, že moje hodnota nespočívá v tom, jestli budu matkou. Jsem dostatečná taková, jaká jsem.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro tolik lidí tak těžké přijmout jinakost? A kolik žen ještě musí bojovat za právo na vlastní volbu?