„Nechci být bezdomovec, mám právo na domov stejně jako vy.“: Příběh o rodině, která se rozpadá kvůli bydlení

„Tati, já prostě nechci být bezdomovec. Mám právo na domov stejně jako vy!“ Klářin hlas se třásl a v očích měla slzy. Stála uprostřed našeho obýváku, v ruce batoh a v druhé klíče od bytu, které mi v zoufalství podávala. Moje žena Jana seděla na gauči, ruce složené v klíně, a dívala se do země. Já jsem stál u okna a snažil se zhluboka dýchat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme na pokraji něčeho, co už nejde vzít zpět.

Klára byla vždycky naše pýcha. Vystudovala gymnázium s vyznamenáním, dostala se na vysokou školu do Prahy. Všichni sousedé nám ji záviděli – „To je ta chytrá holka Novotných, ta to dotáhne daleko!“ říkali. Jenže pak přišla realita. Nájemné v Praze bylo šílené, kolej jí přidělili jen na první rok a pak už nebylo místo. Pracovala při škole v kavárně, ale i tak jí peníze sotva stačily na jídlo a MHD. Když nám poprvé řekla, že by se chtěla vrátit domů do Kolína a dojíždět, bral jsem to jako dočasné řešení.

Jenže týdny se měnily v měsíce a Klára byla pořád doma. S Janou jsme si začali šeptat večer v ložnici: „Myslíš, že si najde něco vlastního? Vždyť už je jí dvacet dva…“ Jana jen krčila rameny. Já jsem byl čím dál víc podrážděný. Chtěl jsem mít doma klid, těšil jsem se na chvíle, kdy budeme s Janou sami. Místo toho jsme poslouchali Klářiny noční návraty z brigád, její hádky po telefonu s přítelem Petrem a neustálé stížnosti na to, jak je všechno drahé.

Jednoho večera jsem to nevydržel. „Kláro, už jsi přemýšlela o vlastním bydlení? Nemůžeš tu být věčně,“ řekl jsem u večeře. Jana mi věnovala varovný pohled, ale já pokračoval: „My jsme s mámou taky museli začít od nuly. Nikdo nám nic nedal zadarmo.“ Klára položila vidličku a dlouho mlčela. Pak tiše řekla: „Ale tati, dneska je to jiné. Nájem stojí víc než můj plat. Kde mám vzít peníze na kauci? A hypotéku mi nikdo nedá.“

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Jana byla na Klářině straně: „Tomáši, podívej se kolem sebe! Všichni mladí dneska bydlí u rodičů nebo v podnájmu s dalšími pěti lidmi.“ Já jsem ale trval na svém: „To není normální! My jsme ve dvaceti už měli vlastní byt.“

Jednou přišla Klára domů pozdě večer, uplakaná. „Petr mě nechal,“ řekla jen a zavřela se v pokoji. Slyšel jsem ji brečet do polštáře. Chtěl jsem za ní jít, obejmout ji jako když byla malá holka, ale něco ve mně mi to nedovolilo. Místo toho jsem šel do kuchyně a nalil si panáka.

Další týdny byly napjaté. Klára byla podrážděná, často vybuchovala kvůli maličkostem. Jednou ráno jsem našel v koupelně její dopis: „Nevím, co mám dělat. Připadám si tu jako vetřelec. Všichni mi říkají, že bych měla být samostatná, ale já prostě nemám kam jít.“

Začal jsem si všímat i reakcí okolí. Moje máma mi jednou řekla: „Nech tu holku být! Dneska je jiná doba.“ Ale já měl pocit selhání – vždyť jsem ji měl naučit postarat se o sebe! V práci jsem byl podrážděný, kolegové si mě dobírali: „Tak co, Tomáši, ještě máš doma tu slečnu?“ Smáli se tomu, ale mě to bolelo.

Jednoho dne přišla Klára s návrhem: „Mohla bych bydlet aspoň v tom starém pokoji po dědovi? Tam bych vás nerušila.“ Jana byla pro, ale já nechtěl ustoupit. „To není řešení! Musíš se postavit na vlastní nohy.“ Klára vybuchla: „A jak? Chceš mě vyhodit na ulici? Nechci být bezdomovec!“

Ten večer jsme se pohádali tak jako nikdy předtím. Jana plakala v kuchyni, Klára odešla ven a já seděl sám v obýváku a díval se do tmy. Uvědomil jsem si, že nevím, co je správné. Chci pro dceru to nejlepší – aby byla samostatná a šťastná – ale zároveň ji nechci ztratit.

Další den ráno seděla Klára u stolu s kufrem vedle sebe. „Odcházím k Tereze na gauč. Nechci vám být na obtíž.“ Jana ji objala a brečela. Já jsem jen stál a nevěděl co říct.

Teď je byt prázdný a tichý. S Janou spolu skoro nemluvíme – každý z nás má pocit viny i křivdy zároveň. Klára mi občas napíše zprávu: „Tati, našla jsem si další brigádu.“ Ale už to není ta holka, kterou jsme znali.

Někdy si říkám – kde jsme udělali chybu? Je opravdu chyba v nás rodičích? Nebo je dnešní svět prostě tak těžký pro mladé lidi? Co byste udělali vy na mém místě?