Nechci, aby moje snacha vydělávala víc: Odmítla jsem hlídat vnouče a teď nevím, jestli jsem udělala správně

„Mami, prosím tě, potřebujeme tě. Klára dostala nabídku na lepší práci, ale znamenalo by to, že bys nám musela pár dní v týdnu hlídat Aničku. Já zatím pořád nemůžu nic najít…“

Stála jsem u kuchyňské linky a v ruce svírala telefon. Slyšela jsem v Lukášově hlase únavu i zoufalství. Věděla jsem, že už půl roku hledá práci a že peníze jim doma docházejí. Ale když mi řekl, že Klára má šanci na lepší místo – a hlavně na vyšší plat než on kdy měl – něco ve mně se sevřelo.

„Lukáši, já nevím… Já už nejsem nejmladší a Anička je živé dítě. Navíc… nemyslíš, že by to mohlo být pro vás těžké? Když bude Klára vydělávat víc než ty?“

Chvíli bylo ticho. Pak jen tiché: „Mami, my to fakt potřebujeme.“

Položila jsem telefon a cítila, jak mi buší srdce. V hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak jsme s manželem kdysi bojovali o každou korunu. On byl vždycky ten, kdo nosil domů peníze, já se starala o děti a domácnost. Bylo to tak správné? Nebo jen zvyk?

Večer jsem seděla u stolu a přemýšlela. Můj muž František si četl noviny a občas něco zabručel. „Co je ti?“ zeptal se najednou.

„Lukáš chce, abych hlídala Aničku. Klára má dostat lepší práci.“

František zvedl oči od novin. „A co je na tom špatného?“

„No… bude vydělávat víc než on.“

František se uchechtl. „No a? Dneska už to není jako dřív. Hlavně že budou mít na složenky.“

Jenže já cítila něco jiného. Strach? Stud? Nebo snad závist? Nedokázala jsem to pojmenovat.

Druhý den mi volala Klára sama. Její hlas byl napjatý.

„Paní Marie, já vím, že je to hodně. Ale opravdu bych tu práci chtěla zkusit. Lukáš je z toho špatný, ale já už nemůžu čekat doma, až se něco změní.“

„Kláro… já nevím, jestli bych to zvládla. A taky si myslím, že by to mohlo narušit vaše manželství.“

Na druhém konci bylo dlouho ticho. Pak jen: „Děkuju za upřímnost.“

Zavěsila.

Celý týden jsem byla jako na trní. Představovala jsem si, jak sedí doma u stolu, hádají se kvůli penězům a Anička pláče v koutě. V noci jsem nemohla spát. Vzpomínala jsem na svoje dětství – máma pracovala v továrně, táta pil a často nebyl doma vůbec. Máma byla ta silná. Proč mám pocit, že žena nesmí být silnější než muž?

Jednou večer přišel Lukáš sám. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Mami… já vím, že jsi to myslela dobře. Ale já už fakt nevím, co mám dělat. Klára je na mě naštvaná, Anička pořád brečí… Já se cítím jako nula.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsme oba plakali.

„Lukáši… já mám strach. Že když Klára bude úspěšnější než ty, tak tě přestane potřebovat. Že tě to zničí.“

Lukáš se na mě podíval zarudlýma očima.

„Mami… já už dávno nejsem ten chlap, co všechno zvládne sám. Ale nechci být překážkou. Jenže když mi nikdo nedá šanci…“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem se mýlila. Nešlo o peníze ani o tradice – šlo o strach z toho, že ztratím syna i rodinu.

Ale bylo už pozdě?

Za pár dní mi přišla zpráva od Kláry: „Dostala jsem tu práci i bez vaší pomoci. Najali jsme paní na hlídání. Lukáš je pořád bez práce.“

Seděla jsem u okna a dívala se ven na prázdné dětské hřiště. Přemýšlela jsem, jestli jsem mohla udělat něco jinak.

Možná jsem měla překonat svůj strach a být tu pro ně – ne jako soudce, ale jako opora.

Teď už jen doufám, že mě jednou pochopí.

Možná je čas přestat se bát změn a začít věřit svým dětem.

Co myslíte vy? Udělala jsem správně? Nebo jsem rodině spíš ublížila?