Nečekané zprávy na manželově telefonu: Cesta od pochybností k obnovené lásce

„Kdo je ta Jana?“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni držela Karlův telefon v ruce a srdce mi bušilo až v krku. Karel se zarazil uprostřed krájení cibule na guláš, který vaříval každý pátek už snad třicet let. „Cože?“ zeptal se a jeho hlas zněl až podezřele klidně.

„Našla jsem tvoje zprávy. Psala ti nějaká Jana. A ne jednou.“ Snažila jsem se, aby mi nepopraskal hlas, ale stejně jsem cítila, jak se mi třesou ruce. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama. Čtyřicet let jsme spolu, vychovali jsme dvě děti, přežili jsme všechny ty hádky o peníze, o výchovu, o tchýni i o to, kdo má vynést koš. A teď tohle?

Karel položil nůž a pomalu si otřel ruce do utěrky. „Marie, to není tak, jak si myslíš.“

„A jak to teda je?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. V hlavě mi vířily všechny možné scénáře – tajná milenka, druhý život, možná dokonce dítě někde jinde? Vždyť poslední dobou chodil z práce později a byl zamyšlený.

Mlčel. Ta chvíle ticha byla nesnesitelná. Slyšela jsem jen tikání hodin a tlukot vlastního srdce. „Jana je… kamarádka z mládí. Potkali jsme se náhodou na srazu spolužáků. Psali jsme si o starých časech.“

„A proč jsi mi o ní neřekl?“

„Chtěl jsem… Nechtěl jsem tě zbytečně rozrušovat. Vím, jak jsi na tohle citlivá.“

V tu chvíli jsem měla chuť mu jednu vrazit a zároveň se rozbrečet. Byla jsem naštvaná, zklamaná a hlavně vyděšená. Co když už pro něj nejsem dost dobrá? Co když hledá útěchu jinde? Vždyť poslední dobou jsme spolu skoro nemluvili – děti jsou pryč, dům je tichý a my dva jako bychom si neměli co říct.

Ten večer jsem nemohla usnout. Karel ležel vedle mě a já zírala do stropu. Vzpomínala jsem na naše začátky – jak jsme spolu chodili po Karlově mostě, jak mě poprvé políbil u Vltavy, jak jsme se smáli v tramvaji číslo 9 cestou domů z kina. Kde se to všechno ztratilo?

Ráno jsem vstala dřív než obvykle a šla do kuchyně. Karel už tam seděl s hrnkem kafe a novinami. „Marie… promiň mi to,“ začal tiše. „Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Já vím,“ řekla jsem unaveně. „Ale stejně mě to bolí.“

Následující dny byly zvláštní. Chodili jsme kolem sebe po špičkách, jako bychom se báli jeden druhého dotknout. Děti nám volaly jen občas – Klára z Brna, Jakub z Plzně – a já jim nic neřekla. Nechtěla jsem je zatěžovat našimi problémy.

Jednoho odpoledne mi přišla zpráva od Jany. „Dobrý den, Marie, omlouvám se, že píšu, ale myslím, že bychom si měly promluvit.“ Srdce mi poskočilo až do krku. Co mi asi chce říct? Že miluje mého muže? Že spolu něco mají?

Sešly jsme se v malé kavárně na Letné. Jana byla sympatická žena kolem šedesátky, upravená, s laskavýma očima. „Marie, chci vás ujistit, že mezi mnou a Karlem nikdy nic nebylo a nebude,“ začala hned bez okolků. „Byli jsme kdysi dobří kamarádi a teď jsme si jen psali o starých časech. Vím, že vás to muselo ranit – taky bych byla na vašem místě podezřívavá.“

Seděla jsem tam a najednou mi bylo trapně za všechny své podezření i za to, jak málo svému muži věřím po tolika letech.

Když jsem přišla domů, Karel seděl v obýváku a díval se na staré fotky z dovolených. „Marie… nechci tě ztratit,“ řekl tiše.

Sedla jsem si vedle něj a poprvé po dlouhé době ho vzala za ruku. „Já tebe taky ne,“ zašeptala jsem.

Začali jsme spolu znovu mluvit – o všem možném i nemožném. O tom, co nás trápí, co nám chybí, co bychom chtěli ještě zažít. Přihlásili jsme se na kurz tance pro seniory v kulturním domě na Smíchově a začali chodit na procházky do Stromovky.

Jednou večer jsme seděli na balkoně s vínem a dívali se na západ slunce nad Prahou. „Víš,“ řekl Karel zamyšleně, „možná jsme oba trochu usnuli na vavřínech.“

Usmála jsem se a políbila ho na tvář. „Ale pořád máme šanci začít znovu.“

Dnes už vím, že důvěra není samozřejmost – musí se o ni pečovat každý den. A že i po čtyřiceti letech může přijít krize, která vás donutí podívat se jeden druhému do očí a říct: Chci tě pořád.

Někdy si říkám – kolik manželství by přežilo takovou zkoušku? A kolik lidí by mělo odvahu začít znovu i po tolika letech? Co byste udělali vy na mém místě?