„Navrhla jsem rozdělit police v lednici“: Rozhořčení paní Jany – Sdílení nikdy nebylo její silnou stránkou

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Já jsem tady čtyřicet let a nikdy jsme nic takového nepotřebovali!“ Její hlas rezonoval kuchyní a já cítila, jak mi rudnou tváře. Malá Anička se lekla a začala natahovat. Petr, můj muž, seděl u stolu a mlčky zíral do hrnku s kávou. V tu chvíli jsem si přála být kdekoliv jinde.

Bydlíme s tchyní Janou už čtyři roky. Když jsme se sem stěhovali, byla jsem těhotná a Petr měl sotva práci na poloviční úvazek. Já vystudovala knihovnictví, ale v našem městě je knihovna malá a místo tam drží paní Novotná už třicet let. Takže jsme zůstali tady – v domě, kde každý kout dýchá minulostí a kde Jana vládne železnou rukou.

Na začátku jsem si myslela, že to zvládneme. Jana byla ráda, že má syna doma, a já doufala, že si k sobě najdeme cestu. Jenže už první měsíc jsem pochopila, že její představa o společném životě je jiná než ta moje. Každý den začínal tím, že mi opravovala způsob, jakým vařím kávu, jak skládám utěrky nebo jak věším prádlo. Nejhorší ale byla lednice.

„Lucie, proč jsi dala jogurty na horní polici? Tam patří máslo! A ty okurky… vždyť je to celé naruby!“ slyšela jsem denně. Snažila jsem se být trpělivá. Vysvětlovala jsem jí, že když mám Aničku na ruce, prostě sáhnu tam, kam dosáhnu. Ale ona jen kroutila hlavou.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu. „Jano, co kdybychom si rozdělily police v lednici? Každá bychom měla svoje místo a nebyl by v tom zmatek.“

Ticho. Pak přišel výbuch. „Tohle není kolej! Tady se věci sdílí! Já jsem nikdy neměla svoje police ani na koleji v Brně! Všechno bylo společné!“

Petr se snažil situaci uklidnit: „Mami, Lucie to myslí dobře. Jen aby byl pořádek.“

Ale Jana byla neoblomná: „Pořádek? Pořádek byl vždycky, dokud jste sem nepřišli! Teď je tu chaos a rozdělování! To jste mě přišli rozdělit i dům?“

Cítila jsem slzy na krajíčku. Nešlo o lednici. Šlo o to, že jsem tu nikdy nebyla doma. Každý den jsem musela prosit o prostor – v kuchyni, v koupelně, dokonce i ve sklepě na brambory.

Anička začala plakat hlasitěji. Vzala jsem ji do náruče a odešla do našeho malého pokoje. Sedla jsem si na postel a objala ji pevněji. „Neboj se, holčičko,“ šeptala jsem jí do vlasů. „Jednou budeme mít svůj domov.“

Večer přišel Petr za mnou. „Promiň,“ řekl tiše. „Mám tě rád. Ale máma… ona je prostě taková.“

„Já vím,“ odpověděla jsem unaveně. „Ale už nemůžu pořád ustupovat.“

Další dny byly napjaté. Jana mi schválně přehazovala věci v lednici, schovávala mi máslo nebo přesouvala Aniččiny přesnídávky dozadu za zavařeniny. Když jsem se jí zeptala proč, jen pokrčila rameny: „Já to tak dělám celý život.“

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat vztek i smutek. Psala jsem o tom, jak mi chybí máma – ta by mě pochopila. Psala jsem o tom, jak se bojím budoucnosti, protože Petrův plat nestačí ani na malý byt v paneláku na sídlišti.

Jednou večer přišla Jana za mnou do pokoje. Bez zaklepání – jako vždycky.

„Lucie…“ začala nejistě. „Já vím, že to nemáš lehké. Ale já taky ne. Celý život jsem všechno dělala pro rodinu a teď mám pocit, že mi všechno berete.“

Podívala jsem se na ni – poprvé opravdu pozorně. Viděla jsem unavenou ženu s rukama rozpraskanýma od práce na zahradě a očima plnýma strachu ze samoty.

„Jano… já nechci nic brát,“ řekla jsem tiše. „Chci jen trochu místa pro sebe a pro Aničku.“

Chvíli bylo ticho.

„Dobře,“ řekla nakonec Jana. „Zkusíme to s těmi policemi… Ale máslo zůstane nahoře.“

Usmála jsem se poprvé za dlouhou dobu.

Od té doby je to lepší – ne dokonalé, ale lepší. Občas se pohádáme kvůli hloupostem, ale už spolu dokážeme i mlčet bez napětí.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné najít domov tam, kde jste vždycky jen hostem? Nebo je domov místo, které si musíte vybojovat kousek po kousku?