Naše cesta k sobě: Jak jsme hledali rovnováhu s tchyní pod jednou střechou

„Tohle dítě potřebuje pořádně zabalit, jinak nastydne!“ ozvalo se z kuchyně sotva jsem položila malou Aničku do postýlky. Tchyně, paní Marie, stála ve dveřích s výrazem, který neznal kompromisy. Bylo to už třetí ráno po našem návratu z porodnice a já měla pocit, že mi někdo ukradl první dny mateřství. Můj muž Petr seděl v obýváku, tvářil se provinile a mlčel.

„Mami, já myslím, že to zvládneme sami,“ pokusil se Petr opatrně. Ale Marie jen mávla rukou. „Vy mladí dneska nic nevíte. Když byl Petr malý, nikdy jsem ho nenechala spát bez dvou dek. A podívej, jaký z něj vyrostl chlap!“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Chtěla jsem křičet, že Anička není Petr a že já nejsem ona. Ale místo toho jsem jen tiše přikývla a šla do koupelny. Tam jsem se opřela o umyvadlo a rozbrečela se. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč mi nikdo nevěří? Proč nemůžu být matkou podle sebe?

Marie se k nám nastěhovala hned po porodu s tím, že nám pomůže. Jenže její pomoc znamenala kontrolu nad každým mým krokem. „Tohle jsi špatně přebalila. Takto se nedrží dítě. Kojíš moc často…“ Každý den byl boj o drobnosti, které pro mě znamenaly všechno.

Jednou večer jsem seděla s Petrem u stolu a snažila se najít odvahu promluvit. „Péťo, já už to takhle nezvládnu. Mám pocit, že mi bereš mateřství…“

Petr sklopil oči. „Já vím, ale ona to myslí dobře. Bojí se o tebe i o Aničku.“

„Ale já potřebuju, abys stál za mnou! Je to naše dítě!“

V tu chvíli vešla Marie s hrnkem čaje. „Co si šeptáte? To je něco tajného?“

Mlčeli jsme oba. Cítila jsem se jako host ve vlastním bytě.

Dny plynuly a napětí rostlo. Marie rozhodovala o všem – co bude Anička jíst, kdy půjde ven, dokonce i to, jaký dudlík je nejlepší. Když jsem jednou v noci vstala ke křiku z dětského pokoje a našla tam Marii, jak houpe Aničku v náručí, prasklo to ve mně.

„Prosím tě, nech ji spát! Já jsem její máma!“ vyhrkla jsem.

Marie se na mě podívala s údivem i dotčením. „Já jen… chtěla jsem ti pomoct.“

„Ale já tu pomoc nechci! Chci být s Aničkou sama! Potřebuju si ji užít…“

Rozplakala jsem se před ní i před Petrem. Všechno ze mě spadlo – únava, strach i vztek.

Marie odešla do svého pokoje a já seděla na zemi vedle postýlky a hladila Aničku po vláskách. Petr si ke mně klekl a objal mě.

„Promiň… měl jsem tě víc chránit,“ zašeptal.

Druhý den ráno bylo ticho. Marie přišla ke mně do kuchyně a dlouho mlčela.

„Víš… já jsem taky byla jednou mladá máma,“ začala tiše. „Moje tchyně mi pořád říkala, co dělám špatně. A já si slíbila, že nikdy nebudu stejná.“

Podívala se na mě se slzami v očích.

„Odpusť mi… Nechám vám prostor.“

Ten den si sbalila pár věcí a odešla k sestře na pár dní. Bylo to poprvé od porodu, kdy jsme byli s Petrem a Aničkou sami doma. Najednou bylo ticho – zvláštní, svobodné ticho.

Začali jsme si zvykat na vlastní rytmus. Byly chvíle, kdy jsem byla zoufalá a chyběla mi pomocná ruka, ale zároveň jsem cítila úlevu a radost z toho, že můžu být mámou podle sebe.

Marie se po týdnu vrátila – jiná. Už nezasahovala do všeho, jen občas nabídla radu nebo pohlídala Aničku, když jsme šli s Petrem na procházku.

Dnes už vím, že někdy je třeba postavit se za sebe i za svou rodinu – i když to bolí a znamená to konflikt s těmi nejbližšími.

Někdy večer sedím u postýlky a přemýšlím: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Kolik z nás má odvahu říct: „Teď je řada na mně“? Co byste udělali vy na mém místě?