Mýdlo, které smývá iluze: Příběh o zrušené svatbě

„Tak si sbal věci a jdi domů. Najdi si ženu, která používá obyčejné mýdlo,“ řekla jsem mu tiše, ale pevně. V kuchyni to vonělo po čerstvě uvařené kávě, ale mezi námi visel ledový vzduch. Honza stál u linky, ruce v kapsách, a díval se na mě s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. „To myslíš vážně, Kláro?“ Jeho hlas byl tichý, skoro zlomený.

Před týdnem bych si nedokázala představit, že tohle někdy vyslovím. Všichni nás měli za dokonalý pár. Moje maminka už plánovala menu na svatbu, táta si v duchu představoval vnoučata a kamarádky mi záviděly zásnubní prsten. Ale všechno to byla jen iluze, kterou jsem si sama vytvořila. Pravda byla mnohem syrovější.

Začalo to nenápadně. Honza byl vždycky pečlivý, možná až moc. Všechno muselo být podle něj – od toho, jak skládám ručníky, po to, jakou značku těstovin kupuju. Nejprve jsem si říkala, že je prostě pořádný. Ale pak přišly poznámky: „Proč používáš tak drahý šampon? Obyčejné mýdlo stačí.“ Nebo: „Na co potřebuješ tolik bot? Stejně nosíš pořád jedny.“ Smála jsem se tomu, dokud jsem si nevšimla, že se začínám bát říct svůj názor.

Jednoho večera jsme seděli u televize a on mi bez varování řekl: „Víš, Kláro, kdybys byla trochu víc jako moje máma, všechno by bylo jednodušší.“ Zasmála jsem se tomu, ale v noci jsem nemohla usnout. Co když má pravdu? Co když nejsem dost dobrá?

V práci jsem byla vždycky sebevědomá. Vedla jsem tým v malé reklamní agentuře na Vinohradech a kolegové mě respektovali. Ale doma jsem se měnila v někoho jiného – tichou, nejistou ženu, která se bojí udělat chybu. Když jsem jednou přišla pozdě domů kvůli poruše tramvaje a Honza na mě čekal s večeří studenou na stole, místo aby mě objal, vyčetl mi každou minutu zpoždění.

„Tohle není normální,“ svěřila jsem se kamarádce Lence u vína v kavárně na Letné. „Máš pocit, že tě dusí?“ zeptala se. Přikývla jsem a rozbrečela se. „Ale vždyť on tě miluje,“ namítla Lenka. „Možná tě jen chce chránit.“

Ale já už věděla své. Láska není o tom chránit druhého před jeho vlastními rozhodnutími. Láska je o důvěře a svobodě. A já jsem tu svobodu ztrácela každým dnem víc.

Když jsem mu oznámila, že svatba nebude, zpočátku nevěřil. Myslel si, že je to jen hysterie nebo nějaký výstřelek. „Vždyť jsme si slíbili budoucnost,“ připomínal mi. „A co tvoje rodiče? Co naši známí?“

Moje maminka byla v šoku. „Kláro, vždyť jste spolu tak šťastní! Co se stalo?“ ptala se mě zoufale do telefonu. „Mami, já už nejsem šťastná,“ odpověděla jsem a slyšela v jejím hlase zklamání.

Táta byl jiný. Mlčel dlouho a pak jen řekl: „Jestli to tak cítíš, udělej to. Ale počítej s tím, že to bude bolet.“

A bolelo to. První dny jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Všude byly jeho věci – košile na židli, kartáček v koupelně, jeho oblíbený hrnek s nápisem „Nejlepší programátor“. Každý kout mi připomínal společné chvíle – výlety do Krkonoš, večery u Netflixu, hádky i smíření.

Jednou večer zazvonil zvonek. Stál tam Honza s kyticí růží a prosebným pohledem. „Kláro, vrať se ke mně. Změním se, slibuju.“

„Honzo, já už ti nevěřím,“ řekla jsem tiše a zavřela dveře.

Začala jsem znovu žít sama za sebe. Naučila jsem se vařit jen pro jednu osobu, chodit do kina bez doprovodu a nebát se ticha ve svém bytě. Kamarádky mě braly na výlety do přírody a já poprvé po letech cítila lehkost.

Ale pořád mě pronásleduje otázka: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen utekla před něčím, co by šlo napravit? Možná bych měla být tolerantnější, možná by stačilo víc komunikovat…

A pak si vzpomenu na tu větu o obyčejném mýdle a uvědomím si, že nechci být někým jiným jen proto, aby mě někdo miloval.

Co myslíte vy? Je lepší zůstat ve vztahu kvůli rodině a okolí, nebo odejít a najít sama sebe? Má člověk právo být sám sebou i za cenu bolesti?