Museli jsme vyměnit zámky, aby tchyně nemohla dál ničit náš domov

„Tohle je naposledy, co tě tady vidím, Lucie! Můj syn si zaslouží víc než tebe!“ křičela na mě paní Novotná, když jsem se snažila zamknout dveře našeho bytu. Ruce se mi třásly, srdce mi bušilo až v krku. Bylo to už potřetí tento týden, co přišla bez ohlášení a začala mi vyčítat, že jsem pro jejího syna špatná volba.

Nikdy jsem si nemyslela, že se můj život promění v nekonečný boj o vlastní domov. Když jsem se před čtyřmi lety vdávala za Petra, byla jsem šťastná. On byl můj nejlepší přítel ze střední školy, rozuměli jsme si beze slov. Jeho maminka, paní Novotná, byla tehdy milá a usměvavá žena, která mi nabízela koláče a vyprávěla historky z dětství. Jenže pak se něco změnilo.

Začalo to nenápadně. Jednou při nedělním obědě prohodila: „Víš, Petře, kdybys byl s Andreou od Nováků, možná bys už měl vlastní dům a auto.“ Smála se u toho, ale v jejích očích jsem zahlédla něco chladného. Andrea byla dcera místního podnikatele, krásná a vždy perfektně upravená. Petr se jen zasmál a objal mě kolem ramen. Já to přešla mlčením.

Jenže podobné poznámky začaly přibývat. „Lucie, ty pořád pracuješ v té školce? To je hezké, ale Petr by si zasloužil ženu, která mu pomůže postavit se na nohy.“ Nebo: „Kdyby ses víc snažila, možná bychom už měli vnouče.“

Snažila jsem se být trpělivá. Vždyť je to jeho maminka. Ale když mi začala chodit do bytu bez ohlášení – měla klíče od doby, kdy jsme rekonstruovali koupelnu – začala jsem být nervózní. Jednou jsem přišla domů a našla ji v ložnici, jak prohrabuje moje šuplíky. „Jen jsem hledala nějaké povlečení,“ řekla s úsměvem.

Petr to zpočátku nebral vážně. „Maminka je jen starostlivá,“ říkal. Ale když jsem mu ukázala roztržený dopis od mé kamarádky a zmínila, že mi mizí drobnosti z kabelky, začal být také nervózní.

Situace vygradovala minulý měsíc. Paní Novotná přišla v neděli ráno s Andreou po boku. „Podívej se na ni, Petře! Tohle je žena do života!“ Andrea stála v předsíni a tvářila se rozpačitě. Já měla slzy na krajíčku. Petr poprvé zvýšil hlas na svou matku: „Mami, Lucie je moje žena! Přestaň nám ničit život!“

Myslela jsem si, že to pomůže. Ale paní Novotná začala být ještě horší. Volala Petrovi do práce, psala mu dopisy o tom, jak ho Lucie stahuje ke dnu. Jednou večer jsme přišli domů a našli ji sedět v kuchyni s lahví vína. „Já vám to říkám naposledy – rozveďte se! Jinak vám nikdy nedopřeju klid!“

Byla jsem zoufalá. Nemohla jsem spát, bála jsem se chodit domů sama. Petr navrhl vyměnit zámky. „Je to naše poslední šance,“ řekl tiše.

Ten den byl jeden z nejtěžších v mém životě. Paní Novotná stála před dveřmi a bušila pěstmi do skla. „Tohle mi nemůžete udělat! Já jsem tvoje matka! Ty jsi moje dítě!“ křičela na Petra. On jen stál a držel mě za ruku.

Od té doby máme klid – alespoň fyzicky. Ale vztahy jsou rozbité. Petr je smutný, já mám výčitky svědomí. Ostatní příbuzní nás odsuzují – prý jsme krutí a nevděční.

Někdy v noci přemýšlím: Mohla jsem být trpělivější? Nebo je správné chránit svůj domov za každou cenu? Co byste udělali vy na mém místě?