Můj syn se vrátil domů po rozvodu a já ztrácím svůj klid

„Petr! Už zase jsi nechal ty ponožky na stole?“ volám zoufale z kuchyně, kde se snažím najít alespoň kousek čisté plochy, abych mohla připravit večeři. Můj hlas se třese, ale Petr nereaguje. Sedí v obýváku, oči upřené do blikající obrazovky, kolem sebe rozházené papíry, krabice od pizzy a jeho věčně neuklizený batoh. Je to už tři měsíce, co se po rozvodu nastěhoval zpět ke mně. Tři měsíce, během kterých se můj klidný byt proměnil v bitevní pole.

Když mi poprvé zavolal, že potřebuje na čas bydlet u mě, neváhala jsem ani minutu. Jsem jeho máma. Vždycky tu pro něj budu. Ale nikdy jsem si nepředstavovala, jak těžké bude žít s dospělým synem, který se po letech samostatnosti vrací domů – zlomený, ztracený a naprosto bez energie cokoli řešit.

„Mami, prosím tě, neřeš to teď,“ zamumlá Petr, aniž by odtrhl oči od televize. „Měl jsem těžkej den.“

„Já vím, Petře,“ povzdechnu si a snažím se potlačit slzy. „Ale já taky potřebuju trochu klidu. Tohle není hotel.“

V tu chvíli se mi v hlavě rozběhne proud vzpomínek – na jeho dětství, na to, jak jsem ho učila zavazovat tkaničky, jak jsme spolu pekli bábovku a smáli se u pohádek. Teď je přede mnou muž, kterého skoro nepoznávám. Jeho bolest je hmatatelná, ale zároveň mě dusí jeho apatie a nepořádek.

Začínám být unavená. Každý den sbírám jeho špinavé nádobí, peru jeho prádlo a snažím se mu vařit teplé večeře. Ale místo vděku cítím jen napětí. Když se pokusím promluvit o tom, že by měl začít hledat vlastní bydlení, zavře se do sebe.

Jednoho večera přijde domů pozdě a já ho čekám v kuchyni. „Petře, musíme si promluvit,“ začnu opatrně.

„Zase?“ protočí oči a usedne ke stolu.

„Já už to takhle dál nezvládnu,“ přiznávám tiše. „Potřebuju svůj prostor. A myslím, že i ty bys měl začít znovu žít svůj život.“

Petr mlčí. Vidím v jeho očích smutek i vztek. „A co když to nezvládnu? Co když už nikdy nenajdu někoho, s kým budu šťastnej?“

Sednu si naproti němu a vezmu ho za ruku. „Petře, rozumím ti. Ale tady se jen schováváš před světem. Takhle se nikam neposuneš.“

Následující dny jsou plné napětí. Petr je podrážděný, často odchází z domu bez slova a vrací se pozdě večer. Já mezitím uklízím jeho věci a snažím se najít rovnováhu mezi mateřskou láskou a touhou po klidu.

Jednoho rána najdu v koupelně rozbitou poličku a všude kolem rozházené věci. Vybuchnu: „Tohle už stačí! Nejsem tvoje služka!“

Petr na mě křičí zpátky: „Tak proč jsi mě sem vůbec brala? Nikdo mě nechce! Ani moje vlastní žena!“

Slova mě bodnou do srdce. Zavřu se do ložnice a brečím do polštáře. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Měla jsem být přísnější? Nebo naopak víc chápavá?

Po pár dnech ticha přijde Petr za mnou do pokoje. Sedne si na postel a dlouho mlčí.

„Mami… promiň,“ řekne nakonec tiše. „Já vím, že to není fér. Jenom… já fakt nevím, jak začít znova.“

Objímám ho a cítím jeho třesoucí se ramena. „Začni malými kroky,“ šeptám mu do vlasů. „Najdi si práci, která tě bude bavit. Zkus si najít podnájem – třeba s kamarádem. Já ti pomůžu, ale nemůžu žít tvůj život za tebe.“

Od toho dne se něco změní. Petr začne hledat práci i bydlení. Není to jednoduché – několikrát přijde domů zklamaný, někdy má chuť to vzdát. Ale já ho povzbuzuji a snažím se mu ukázat, že věřím v jeho sílu.

Po dvou měsících mi oznámí: „Mami, našel jsem pokoj v Nuslích! Sice malý a drahý, ale aspoň něco.“

Objímáme se a oba máme slzy v očích – tentokrát štěstím i úlevou.

Když Petr odchází s posledními taškami, stojím ve dveřích a sleduji ho s pocitem hrdosti i smutku. V bytě je najednou ticho – až příliš velké ticho.

Sednu si do obýváku mezi uklizené polštáře a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla být trpělivější? Jak moc máme jako rodiče zasahovat do života svých dospělých dětí?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo chtít svůj klid – i když naše děti procházejí těžkým obdobím?