Můj syn nebude podpantoflák: Příběh jedné české domácnosti

„Můj syn nebude žádný podpantoflák!“ zaječela paní Eliška hned ve dveřích, sotva jsem jí otevřela. Její hlas se rozléhal po našem malém bytě na pražském sídlišti a já cítila, jak mi v hrudi narůstá úzkost. Petr, můj manžel, seděl v kuchyni a tvářil se provinile, jako by už předem věděl, co přijde.

„Dobrý den, paní Eliško,“ snažila jsem se zachovat klid. „Petr mi jen pomáhá s večeří, nic víc.“

„Pomáhá? On tu dělá ženskou práci! Ty bys měla vařit, prát a starat se o domácnost. Můj syn má chodit do práce a ty se máš starat o něj!“ pokračovala bez dechu. Petr se zvedl a chtěl něco říct, ale jeho matka ho umlčela pohledem.

Bylo mi do pláče. Vždycky jsem si představovala, že manželství bude partnerství dvou lidí, kteří si pomáhají. Ale od chvíle, kdy jsme se s Petrem vzali, Eliška neustále zasahovala do našeho života. Každý týden chodila na „kontrolu“, jestli je Petr dostatečně opečovávaný a jestli já plním svou „ženskou roli“.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Petr si ke mně přisedl a tiše řekl: „Viki, já už nevím, co mám dělat. Máma je prostě taková. Ale já nechci, abys kvůli ní byla nešťastná.“

„A co chceš ty?“ zeptala jsem se ho zoufale. „Chceš být jako tvůj táta? Přijít domů, hodit nohy na stůl a čekat na večeři?“

Petr zavrtěl hlavou. „Nechci. Já tě miluju a chci být s tebou tým.“

Jenže Eliška byla neúnavná. Jednoho dne přišla neohlášeně, když jsem měla home office a Petr byl doma po noční směně. Našla ho, jak věší prádlo.

„Tohle už je moc!“ vykřikla. „Co tomu řeknou sousedi? Že jsi neschopná ženská? Že můj syn musí dělat tvoji práci?“

Cítila jsem, jak ve mně něco prasklo. „Paní Eliško, tohle je náš domov a naše pravidla. Petr mi pomáhá, protože jsme partneři. Nejsem jeho služka.“

„Tak tohle si ještě vyřídíme!“ práskla dveřmi.

Začala volat Petrovi každý den. Vyčítala mu, že mě nechává „vládnout“ a že z něj dělám slabocha. Petr byl čím dál víc nervózní a začal se mi vyhýbat. Jednou večer přišel domů pozdě a já ho našla sedět v autě před domem.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Máma mi dnes řekla, že jestli s tebou zůstanu, už za mnou nikdy nepřijde,“ zašeptal.

Bylo to jako rána do žaludku. Věděla jsem, že Petr svou matku miluje, ale zároveň jsem cítila, že pokud ustoupíme teď, nikdy už nebudeme mít klid.

Začali jsme se hádat i my dva. Já mu vyčítala slabost, on mi zase tvrdohlavost. Bylo to nekonečné kolo výčitek a slz.

Jednou v noci jsem nemohla spát a napsala jsem Elišce dlouhý e-mail. Popsala jsem jí všechno – jak moc Petra miluju, jak moc mě její chování bolí a jak moc bych si přála, aby nás nechala žít podle našich pravidel.

Odpověď přišla až za tři dny: „Viktorie, nikdy tě nebudu mít ráda jako svou dceru. Ale pokud chceš být s mým synem, budeš muset pochopit, že rodina je víc než tvoje moderní názory.“

Brečela jsem dlouho do noci. Petr mě objal a řekl: „Viki, musíme si nastavit hranice. Jinak nás to zničí.“

Začali jsme chodit na párovou terapii. Bylo to těžké – přiznat si před cizím člověkem všechny ty bolesti a křivdy. Ale pomohlo nám to pochopit jeden druhého.

Jednoho dne jsme pozvali Elišku na večeři. Byla napjatá atmosféra.

„Mami,“ začal Petr opatrně, „my s Viki chceme žít podle sebe. Chápu, že máš jiné představy, ale prosím tě – respektuj nás.“

Eliška chvíli mlčela a pak jen tiše řekla: „Jestli to tak chcete… Ale já s tím nikdy nebudu souhlasit.“

Od té doby k nám chodí méně často. Někdy mám pocit viny – jestli jsem Petrovi nevzala matku. Ale zároveň cítím úlevu.

Dnes už vím, že štěstí není zadarmo. Museli jsme bojovat za to své – i když to znamenalo ztratit část rodiny.

Někdy večer přemýšlím: Stálo to za to? Nebo jsme měli raději ustoupit? Co byste udělali vy na mém místě?