Můj muž přivedl milenku domů, když jsem byla s naším synem v nemocnici: Reakce mé matky mě šokovala

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když jsem vešla do našeho bytu a uviděla ho, jak sedí na gauči s cizí ženou. Její parfém byl cítit až ke dveřím. V ruce držela můj oblíbený hrnek s nápisem „Nejlepší máma na světě“. V tu chvíli se mi podlomila kolena.

Byla jsem tři dny v Motole se synem Vítkem, který měl zápal plic. Nespala jsem, jedla jsem jen automatem vyplivnuté bagety a modlila se, aby se mu ulevilo. Petr mi posílal zprávy – „Držte se, holky moje“ – a já mu věřila každé slovo. Netušila jsem, že zatímco já sedím u nemocniční postýlky a hladím Vítka po vláskách, on si domů vodí milenku.

„To není tak, jak to vypadá,“ začal koktat Petr. Ta žena – blondýna v drahém kabátu – se jen pousmála a položila hrnek na stůl. „Já už půjdu,“ řekla klidně a podívala se na mě s lítostí, která byla horší než pohrdání.

Zavřela za sebou dveře a já zůstala stát v předsíni. Petr se snažil něco vysvětlovat, ale já ho neslyšela. V hlavě mi hučelo. Všechno, co jsme spolu prožili – naše první rande na Petříně, svatba v kostele svatého Václava, první společné Vánoce – všechno to bylo najednou pryč.

„Jak jsi mohl?“ zašeptala jsem. „Vítek je nemocný a ty…“ Nedokázala jsem to doříct.

Petr se rozbrečel. Nikdy jsem ho neviděla plakat. „Já už to nezvládám, Hanko. Cítím se doma jako vzduch. Ty jsi pořád jen s Vítkem, všechno je jen kolem něj… Já už nevím, kdo jsem.“

Ta slova mě bodla do srdce. Ano, poslední rok byl těžký. Vítek byl často nemocný, já byla unavená, podrážděná. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by Petr hledal útěchu jinde.

Utekla jsem z bytu a zamířila k mámě. Cestou jsem brečela tak, že jsem skoro neviděla na cestu. Máma otevřela dveře a hned poznala, že je zle.

„Co se stalo?“ zeptala se tiše.

„Petr má milenku,“ vyhrkla jsem mezi vzlyky.

Čekala jsem objetí, útěchu, možná i vztek na Petra. Ale máma jen povzdechla a řekla: „A co jsi čekala? Vždyť jsi poslední měsíce žila jen pro Vítka. Na Petra jsi zapomněla.“

Zůstala jsem stát jako opařená. „To myslíš vážně? On mě podvedl! Já… já jsem byla s naším synem v nemocnici!“

Máma pokrčila rameny. „Muži jsou slabí. Když jim doma chybí pozornost, hledají ji jinde. Neříkám, že je to správné, ale je to tak.“

Chtěla jsem křičet, hádat se s ní, ale neměla jsem sílu. Sedla jsem si ke stolu a zírala do prázdna.

Další dny byly jako zlý sen. Petr mi psal omluvné zprávy, volal mi i jeho rodiče – prosili mě, abych mu odpustila kvůli Vítkovi. Máma mi radila totéž: „Neznič rodinu kvůli jedné chybě.“

Ale já nemohla zapomenout na ten pohled té ženy v mém bytě. Na to ponížení. Na to, jak Petr zradil nejen mě, ale i našeho syna.

Jednou večer přišla máma znovu: „Hanko, život není pohádka. Každý dělá chyby. Jestli ho ještě miluješ, bojuj o něj.“

Ale já už nevěděla, jestli ho miluju. Každý pohled na Vítka mi připomínal tu zradu.

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí a odstěhovala se s Vítkem k sestře do Modřan. Petr mě prosil o druhou šanci, sliboval změnu. Ale já už mu nevěřila.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu sbírala sílu postavit se na vlastní nohy. Bylo to těžké – najít práci na částečný úvazek, zvládat školku i domácnost sama. Ale každý den jsem byla o kousek silnější.

Lidé v okolí šeptali – „Chudák Hanka, opustil ji manžel.“ Někteří mě litovali, jiní odsuzovali: „Měla bys mu odpustit kvůli dítěti.“

Ale já věděla své. Nechtěla jsem žít ve lži.

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem odešla. Vítek je zdravý a usmívá se víc než kdy dřív. Petr platí alimenty a občas si ho bere na víkend. S mámou jsme si dlouho nerozuměly – její slova mě bolela víc než Petrova nevěra. Ale časem jsme si začaly znovu povídat.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Byla jsem moc tvrdá? Měla jsem bojovat za naši rodinu? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?