Můj muž, lakomec: Sen o rozvodu

„Lucie, proč jsi koupila ten drahý sýr? Vždyť eidam byl ve slevě!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašku s nákupem na stůl. Můj muž Petr stál u lednice, v ruce držel účtenku a jeho obočí se stáčelo do výhružného oblouku. V tu chvíli jsem měla chuť všechno zahodit a utéct. Ale místo toho jsem jen tiše polkla a začala vykládat potraviny.

Vždycky jsem si myslela, že lakomství je jen drobná vada na kráse. Ale když žijete s člověkem, který vám odměřuje i toaletní papír a sleduje, kolik vody spotřebujete při sprchování, začne vám docházet, že to není jen drobnost. Je to vězení. A já jsem jeho vězeň už osm let.

Petr byl na začátku našeho vztahu okouzlující. Pracoval jako IT specialista v jedné velké firmě na Pankráci, nosil drahé košile a vždycky měl vtip na rtech. Naše první rande bylo v kavárně Slavia, kde mi objednal dortík a cappuccino – tehdy jsem si myslela, že je štědrý. Jenže už tehdy jsem měla všimnout, jak pečlivě počítal drobné a jak se mu nelíbilo, když jsem si chtěla dát ještě limonádu.

Po svatbě se všechno změnilo. Petr začal vést tabulky našich výdajů. Každý měsíc jsme museli sedět u stolu a procházet účty. „Lucie, proč jsi volala mamince tak dlouho? Vždyť máme omezený tarif!“ nebo „Proč jsi koupila nový šampon? Ten starý ještě nebyl úplně prázdný!“ Bylo to nekonečné.

Jednou večer jsem seděla v ložnici a slyšela, jak Petr telefonuje s kamarádem Tomášem. „Hele, Lucie je fajn holka, ale neumí šetřit. Musím ji to naučit,“ smál se do telefonu. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Nejsem dítě! Nejsem jeho projekt!

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem zvát kamarádky domů – Petr nesnášel návštěvy, protože „se pak musí víc uklízet a vařit“. Přestala jsem si kupovat oblečení, protože každý nový kousek znamenal hádku. Jednou jsem si dovolila koupit si nové šaty do práce – Petr mi je druhý den schoval a řekl: „Vrátíš je do obchodu. Máme doma dost věcí.“

Moje maminka mi jednou po telefonu řekla: „Lucko, proč jsi tak smutná? Vždyť máš všechno – byt, manžela, práci…“ Ale já měla pocit, že nemám nic. Jen prázdnotu a strach z každého dalšího dne.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív. Petr seděl u počítače a zapisoval do své tabulky další položky. „Ahoj,“ řekla jsem tiše. „Ahoj,“ odpověděl bez pohledu na mě. „Kolik jsi dneska utratila za oběd?“ V tu chvíli mi praskly nervy.

„Petře, už to dál nejde! Já nejsem tvoje účetní! Já chci žít! Chci si koupit kafe bez toho, abych musela vysvětlovat proč! Chci mít radost z maličkostí!“

Petr se na mě podíval s překvapením. „Ale Lucie, vždyť to dělám pro nás oba. Abychom měli jistotu!“

„Jakou jistotu? Jistotu toho, že budu celý život počítat každou korunu? Že budu žít ve strachu z toho, že udělám chybu? To není život!“

Následující dny byly tiché a napjaté. Petr se stáhl do sebe, já do svého smutku. Večer jsem ležela v posteli a přemýšlela o rozvodu. Ale bála jsem se – co když to nezvládnu? Co když skončím sama? Co když mě nikdo nebude chtít?

Jednou večer mi zavolala kamarádka Jana: „Lucko, pojď ven. Potřebuješ změnu.“ Sešly jsme se v malé vinárně na Letné. Povídaly jsme si dlouho do noci a já poprvé po letech cítila, že žiju. Jana mi řekla: „Musíš myslet na sebe. Petr tě ničí. To není normální vztah!“

Doma mě čekal Petr s ledovým pohledem: „Kde jsi byla? Víš, kolik stojí víno v té vinárně?“ Už jsem neodpověděla. Jen jsem si sbalila pár věcí a odešla k Janě.

Následující týdny byly těžké. Petr mi psal dlouhé e-maily o tom, jak ho zrazuji a jak všechno dělá pro naši budoucnost. Ale já už nemohla zpátky.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu se učila žít sama za sebe. Bylo to těžké – najednou jsem musela platit nájem, starat se o všechno sama. Ale poprvé po letech jsem si mohla koupit kávu bez výčitek.

Dnes už vím, že lakomství není jen drobná vada na kráse – je to nemoc vztahu, která dokáže člověka zničit stejně jako násilí nebo nevěra.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč jsme my ženy ochotné tolik vydržet? Proč máme strach říct dost? Myslíte si, že lakomství je opravdu tak neškodné, jak si mnozí myslí?