Moje tchyně ví všechno nejlíp: Jak nám maminka mé ženy převzala život

„Tohle není správně, Tomáši. Maminka říkala, že bys měl koupit jiné plenky, tyhle prý nejsou dost kvalitní.“ Klára stála ve dveřích dětského pokoje, v ruce držela telefon a já už zase slyšel ten hlas – hlas paní Novotné, který se ozýval i přes reproduktor. Bylo půl jedenácté večer a já jsem měl za sebou dvanáctihodinovou směnu v nemocnici. Místo klidu mě doma čekala další lekce z toho, jak být správným manželem a otcem podle představ mé tchyně.

„Kláro, prosím tě, nemůžeme se rozhodovat sami? Vždyť jsme dospělí,“ snažil jsem se potlačit podráždění. Klára se na mě podívala s lítostí i výčitkou zároveň. „Maminka to myslí dobře. Má víc zkušeností než my.“

Tohle slyším poslední dva roky pořád dokola. Když jsme s Klárou chodili, byla samostatná, vtipná a sebevědomá. Její maminka paní Novotná byla milá, trochu upovídaná, ale nikdy jsem netušil, jak moc je jejich vztah těsný. Všechno se změnilo po svatbě. Najednou byla paní Novotná u všeho – výběr bytu, zařízení kuchyně, dokonce i to, jaké jídlo budeme vařit na Vánoce.

Pamatuju si náš první společný Štědrý den. Těšil jsem se na klidné odpoledne jen ve dvou. Místo toho Klára už od rána volala mamince a konzultovala každý krok – od kapra až po bramborový salát. Když jsem navrhl, že bychom mohli zkusit něco nového, Klára se rozplakala: „Maminka by byla smutná! Vždycky jsme to dělali takhle.“

Začal jsem si všímat, že Klára bez maminky neudělá žádné rozhodnutí. Když jsme čekali syna Matyáše, paní Novotná nám vybrala kočárek („Tenhle je bezpečnější!“), určovala barvu dětského pokoje („Modrá je moc studená, dejte žlutou!“) a dokonce nám sestavila seznam jmen („Matyáš je hezké, ale co třeba Vojtíšek?“). Když jsem protestoval, Klára mi vyčetla, že jsem necitlivý.

Jednou večer jsem zaslechl jejich rozhovor přes dveře koupelny:

„Mami, Tomáš zase chce dělat věci po svém. Já nevím, jestli to zvládnu.“
„Neboj se, Klárko. Muži jsou někdy tvrdohlaví. Já ti poradím.“

Cítil jsem se jako vetřelec ve vlastním domě. Snažil jsem se s Klárou mluvit – navrhoval jsem víkendy jen pro nás dva, společné rozhodování o výchově Matyáše. Vždycky to skončilo hádkou nebo slzami.

Jednou jsem přišel domů a našel paní Novotnou v našem obýváku. Bez ohlášení. „Přišla jsem vám trochu pomoct s úklidem,“ usmála se a už skládala prádlo. Když jsem jí řekl, že bych ocenil aspoň zavolat předem, uraženě odvětila: „Já tu nejsem cizí.“

Začal jsem být podrážděný a unavený. V práci jsem byl protivný na kolegy, doma jsem se hádal s Klárou kvůli maličkostem. Jednou v noci jsem seděl v kuchyni a přemýšlel: Je tohle opravdu život, který jsem chtěl? Mám pocit, že žiju ve stínu své tchyně.

Situace vygradovala minulý měsíc. Matyáš dostal horečku a já chtěl jet na pohotovost. Klára místo toho volala mamince. Paní Novotná rozhodla: „To nic není, dejte mu studený obklad.“ Nakonec jsme stejně skončili v nemocnici – Matyáš měl zápal plic.

Po téhle noci jsem si sedl s Klárou a řekl jí všechno na rovinu: „Musíme si nastavit hranice. Tvoje maminka nemůže rozhodovat o našem životě.“ Klára plakala a říkala, že nechce ztratit ani mě, ani maminku.

Nevím, jak to dopadne. Miluju Kláru i našeho syna, ale mám pocit, že bojuju s neviditelným soupeřem. Paní Novotná je pořád všude – v našich rozhovorech, v našich rozhodnutích, v našich hádkách.

Někdy si říkám: Je možné žít šťastně ve třech? Nebo musím odejít, abych konečně mohl dýchat?

Co byste dělali vy na mém místě? Má vůbec smysl bojovat o vlastní rodinu proti vlastní tchyni?