Moje tchyně mi roky ničila život – teď někdo jiný ničí ten její

„Jano, ty jsi zase spálila ten štrůdl? To snad není možný! Kdybys byla trochu šikovnější, Petr by nemusel chodit na obědy ke mně!“ Tohle byla jen jedna z mnoha vět, které jsem od své tchyně Věry slýchala téměř každý týden. Stála jsem v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly vzteky i ponížením. Petr seděl u stolu, mlčel a díval se do talíře. Věra, jeho matka, měla vždycky poslední slovo – a já jsem měla pocit, že v tomhle boji nikdy nemůžu vyhrát.

Když jsme se s Petrem brali, bylo mi dvacet čtyři a byla jsem plná ideálů. Myslela jsem si, že láska zvládne všechno. Jenže jsem netušila, jak silné pouto může být mezi matkou a synem – a jak moc může jedna žena nenávidět druhou jen proto, že jí „bere“ dítě. Věra mě nikdy nepřijala. Od začátku mi dávala najevo, že nejsem dost dobrá. „Petr potřebuje ženu, která se o něj postará,“ říkala často před celou rodinou. „A ne někoho, kdo neumí ani pořádně uvařit.“

První roky byly nejhorší. Každý víkend jsme museli jezdit k Věře na oběd. Seděla jsem u stolu jako cizinec, poslouchala její narážky a cítila se menší a menší. Když jsem otěhotněla s naší dcerou Klárou, doufala jsem, že se něco změní. Ale místo toho přišly další výčitky: „To dítě je pořád nemocné, určitě jí dáváš špatné jídlo.“ Nebo: „Kdybys byla lepší matka, Klára by už dávno chodila na balet.“

Petr byl mezi námi jako mezi mlýnskými kameny. Snažil se být nestranný, ale většinou mlčel. Když jsem mu jednou večer v slzách řekla, že už to nevydržím, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká máma je. Nezměníš ji.“

Roky plynuly a já jsem se naučila přežívat. Dělala jsem všechno proto, abych měla doma klid – i když to znamenalo polykat hrdost a nechat si líbit věci, které bych dnes už nikdy netolerovala. Klára rostla a začala si všímat napětí mezi mnou a babičkou. Jednou mi řekla: „Mami, proč tě babička nemá ráda?“ A já jsem nevěděla, co odpovědět.

Před dvěma lety se ale všechno změnilo. Petrův bratranec Tomáš si našel přítelkyni – Lenku. Lenka byla úplně jiná než já: sebevědomá, ostrá jako břitva a hlavně – nenechala si nic líbit. Když Věra začala s obvyklými poznámkami („Tomáš má rád svíčkovou takhle, ne takhle!“), Lenka jí s klidem odpověděla: „Tak ať si ji uvaří sám.“

Poprvé v životě jsem viděla Věru zaskočenou. Najednou nebyla ta neohrožená vládkyně rodiny – byla to starší žena, která nevěděla, jak reagovat na odpor. Tomáš stál za Lenkou a odmítl jezdit na nedělní obědy. Věra mi jednou volala a brečela do telefonu: „Ta holka mě úplně ignoruje! Ani neumí pořádně pozdravit! Co jsem komu udělala?“

A tehdy jsem pocítila něco zvláštního – směs zadostiučinění a viny. Chtěla jsem jí říct: „Teď víš, jaké to je.“ Ale místo toho jsem jen mlčela a poslouchala její stížnosti. Najednou jsme byly na stejné lodi – obě jsme byly odstrčené mladší generací.

Začala mi volat častěji. Někdy jsme spolu seděly u kávy a ona si stěžovala na Lenku: „Je drzá! Nemá úctu! Tomáš je pod pantoflem!“ Já jsem jen přikyvovala a v duchu si říkala: „Tohle všechno jsi dělala mně.“

Jednou večer jsme seděli s Petrem u televize a já se ho zeptala: „Myslíš, že by tvoje máma někdy uznala, jak mi ubližovala?“ Podíval se na mě smutně: „Nevím. Ale možná teď aspoň trochu chápe.“

Začala jsem o tom všem víc přemýšlet. O tom, jak snadno se může bolest předávat dál – z generace na generaci. Jak těžké je odpustit někomu, kdo ti roky ubližoval. A jestli mám právo cítit zadostiučinění nad jejím trápením.

Nedávno mě Věra poprosila o radu: „Jano, co mám dělat? Jak s tou Lenkou vyjít?“ Poprvé v životě jsem cítila, že mám navrch. Mohla bych jí poradit špatně – nebo jí opravdu pomoct.

Seděla jsem naproti ní a dívala se jí do očí. Viděla jsem v nich strach i lítost. A najednou mi jí bylo líto.

„Zkus ji pochválit,“ řekla jsem tiše. „A nesnaž se jí pořád radit.“

Věra přikývla a poprvé za těch patnáct let mi poděkovala.

Teď přemýšlím: Je možné opravdu odpustit někomu, kdo ti tolik ublížil? Nebo je bolest příliš hluboká? Co byste udělali vy na mém místě?