Moje snacha neumí vařit: Srdce matky mezi nadějí a zoufalstvím

„Tohle se nedá jíst, Kláro!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stačila rozmyslet, jak moc to zabolí. Seděli jsme u stolu v našem panelákovém bytě na Proseku, talíře před námi a v očích mého syna Tomáše se zableskla směs studu a vzteku. Klára sklopila oči, její ruce se třásly, když si hrála s vidličkou. V tu chvíli jsem cítila, jak se mezi námi rozprostírá ticho husté jako mlha nad Vltavou.

„Mami, to stačí,“ řekl Tomáš tiše, ale pevně. Jeho hlas mě bodl do srdce. Vždycky byl můj chlapeček, ten, kterého jsem učila vařit bramboračku a péct bábovku. Teď seděl naproti mně jako cizinec, chránící svou ženu před vlastní matkou.

Klára se zvedla od stolu. „Já… půjdu si lehnout,“ zašeptala a zmizela v ložnici. Dveře se za ní tiše zavřely. Zůstala jsem s Tomášem sama v kuchyni, kde to vonělo po spáleném masu a nevyřčených slovech.

„Proč jsi na ni taková?“ zeptal se Tomáš. „Víš, že se snaží.“

„Ale Tomáši, vždyť ona neumí ani uvařit obyčejné těstoviny! Jak chceš žít bez pořádného jídla? Ty jsi vždycky miloval moje svíčkovou…“

Tomáš si povzdechl. „Mami, já už nejsem dítě. Klára je moje žena. A já ji miluju.“

Ta slova mě zasáhla víc než všechno ostatní. Najednou jsem si připadala zbytečná. Jako by mi někdo vzal smysl života.

Když odešli domů, zůstala jsem sedět v kuchyni a dívala se na zbytky večeře. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Tomáš malý. Každou neděli jsme spolu pekli koláče, smáli se a povídali si o škole. Teď už mě nepotřebuje. Má Kláru.

Další týden jsem je pozvala na oběd. Připravila jsem všechno sama – svíčkovou, domácí knedlíky, štrúdl. Když přišli, Klára přinesla dort z cukrárny. „Chtěla jsem přispět,“ řekla nesměle.

Usmála jsem se, ale uvnitř mě to bodlo. Proč nemůže upéct něco sama? Proč jí je všechno jedno? Po obědě jsem nabídla Kláře, že ji naučím dělat kynuté těsto. „Děkuju, ale já na to nejsem moc šikovná,“ odmítla.

„To se naučíš,“ naléhala jsem.

Tomáš mě přerušil: „Mami, nech ji být.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Odešla jsem do koupelny a tam jsem potichu plakala. Tolik jsem chtěla být součástí jejich života. Tolik jsem chtěla předat své zkušenosti dál.

Začala jsem si všímat, že mě Tomáš volá čím dál méně. Když jsem mu psala zprávy, odpovídal stručně. Jednou jsem ho potkala v obchodě s Klárou – smáli se spolu a vypadali šťastně. Mě si skoro nevšimli.

Jednoho dne mi zavolala moje sestra Jana: „Aleno, musíš je nechat žít po svém. Vždyť ty jsi taky nebyla dokonalá snacha.“

Vzpomněla jsem si na svoji tchyni paní Novotnou – jak mě kritizovala za každý drobek na stole a jak jsem ji nenáviděla za její poznámky o mém guláši. Tehdy jsem si slíbila, že nikdy nebudu stejná.

Ale teď? Jsem přesně taková.

Rozhodla jsem se pozvat Kláru na kávu – jen nás dvě. Seděly jsme v kavárně u náměstí Jiřího z Poděbrad a já poprvé viděla její strach v očích.

„Kláro… promiň mi to všechno,“ začala jsem tiše. „Já jen… mám strach, že ztratím Tomáše.“

Klára mlčela a pak řekla: „Já vím, že nejsem jako vy. Ale snažím se. Jen… mám pocit, že vás nikdy nezaujmu.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme obě ztracené ve vlastních očekáváních a strachu.

Začaly jsme spolu chodit na procházky a povídat si o všem možném – o práci, o snech i o tom, jaké to je být snachou v české rodině. Pomalu jsme si k sobě našly cestu.

Jednou mi Klára zavolala: „Aleno, mohla byste mi ukázat ten váš štrúdl? Chtěla bych ho upéct pro Tomáše k narozeninám.“

Srdce mi poskočilo radostí. Společně jsme pekly a smály se nad mou starou utěrkou s puntíky.

Dnes už vím, že láska k synovi neznamená kontrolovat jeho život nebo kritizovat jeho ženu. Znamená to přijmout změnu a naučit se být oporou i tehdy, když je to těžké.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych dnes něco jinak? Měla bych raději mlčet a nechat věci plynout? Co myslíte vy – kde je hranice mezi pomocí a vměšováním do života svých dětí?