Moje sestra ze mě udělala padoucha, když jsem napomenula její dceru

„Jano, co sis to dovolila?“ ozvalo se za mnou, když jsem zrovna zametala vlasy po poslední zákaznici. Petra stála ve dveřích mého malého obýváku, v očích jí hořel vztek. Její dcera Anička seděla na gauči, nohy pod sebou, a trucovitě žmoulala plyšového medvěda. V tu chvíli jsem věděla, že je zle.

Ještě před hodinou byl den jako každý jiný. Můj manžel Tomáš byl v práci, já měla dvě zákaznice a těšila se na klidný večer. Petra přišla neohlášeně, jak to dělá často, a přivedla s sebou Aničku. „Ahoj, Jani! Doufám, že nevadí, že jsme tady,“ zvolala vesele, ale už jsem věděla, že to znamená minimálně dvě hodiny chaosu. Anička je živé dítě – což je mírně řečeno. Všude běhá, všechno bere do ruky, a když jí něco zakážete, začne křičet.

Sama děti nemám a nikdy jsem po nich netoužila. Možná proto mě Petřiny nekonečné historky o Aniččiných pokrocích unavují. Ale jsem slušná sestra, tak poslouchám. Dnes to ale bylo jiné. Anička během mé práce rozlila šampon po celém koberci a začala stříhat prameny vlasů z odpadkového koše. „Aničko, tohle se nedělá!“ řekla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Chytila jsem ji za ruku a odvedla do kuchyně. „Tady si sedni a počkej na maminku.“

Petra to slyšela z chodby. Vtrhla dovnitř jako uragán. „Jak se opovažuješ na ni takhle mluvit? Je to jen dítě!“ křičela na mě před Aničkou, která se okamžitě rozplakala. Snažila jsem se vysvětlit situaci: „Petro, rozlila šampon a stříhala vlasy z koše! To není normální.“

„Ty nemáš děti, tak tomu nerozumíš! Každé dítě je zvědavé,“ hájila ji Petra a já cítila, jak mi rudnou tváře. „Ale tohle není zvědavost, to je nevychovanost,“ ujelo mi.

V tu chvíli bylo ticho. Petra mě probodla pohledem a popadla Aničku do náruče. „Jestli ti moje dcera překáží, už sem nikdy nepřijdeme!“ pronesla ledově a zabouchla za sebou dveře.

Seděla jsem v tichu svého bytu a cítila směs vzteku a smutku. Tomáš přišel domů později a našel mě uplakanou u kuchyňského stolu. „Co se stalo?“ ptal se starostlivě.

„Petra je na mě naštvaná kvůli Aničce. Prý jsem na ni byla moc přísná,“ vysvětlila jsem mu mezi vzlyky.

Tomáš si povzdechl: „Víš, že Petra je přecitlivělá na všechno kolem Aničky. Ale měla by pochopit, že i ty máš právo na svůj prostor.“

Jenže to nebyl konec. Druhý den mi volala máma: „Jano, co jsi provedla Petře? Volala mi v slzách! Prý jsi byla hrozná na Aničku.“ Snažila jsem se jí vysvětlit svou verzi, ale máma jen opakovala: „Musíš být tolerantnější. Děti jsou děti.“

Začala jsem si připadat jako padouch. Celá rodina stála za Petrou a já byla ta zlá teta bez citu. Nikdo nechtěl slyšet, že mám právo chránit svůj domov před nepořádkem a chaosem.

Dny plynuly a Petra se mi vyhýbala. Na rodinné oslavě u rodičů seděla co nejdál ode mě a s nikým se nebavila o ničem jiném než o Aničce. Když jsem se pokusila navázat rozhovor, odsekla: „Ty stejně nepochopíš, jaké to je být matka.“

Začala jsem pochybovat o sobě samé. Opravdu jsem byla tak necitlivá? Měla jsem raději mlčet a nechat Aničku dělat si co chce? Tomáš mě uklidňoval: „Nenech si namluvit, že jsi špatná jen proto, že máš jiné hranice než tvoje sestra.“

Jednoho večera mi přišla zpráva od bratra Lukáše: „Hele, Jani, chápu tě. Petra to přehání. Ale víš, jaká je máma – vždycky bude stát za nejmladší.“ Poprvé jsem cítila úlevu – aspoň někdo mě pochopil.

Začala jsem přemýšlet o tom, jak moc jsou v naší rodině zakořeněné stereotypy o mateřství a ženských rolích. Proč je žena bez dětí automaticky méněcenná nebo necitlivá? Proč mám pocit viny za to, že chci mít doma klid?

Po několika týdnech mi Petra napsala: „Mrzí mě, jak jsme se pohádaly. Ale pořád si myslím, že jsi byla moc tvrdá.“ Odpověděla jsem jí upřímně: „Mrzí mě to taky. Ale i já mám právo na své hranice.“

Nevím, jestli se náš vztah někdy vrátí do starých kolejí. Ale jedno vím jistě – už nikdy nebudu mlčet jen proto, abych vyhověla představám ostatních.

Někdy si říkám: Je opravdu špatné chránit svůj prostor? Nebo je špatné očekávat respekt od vlastní rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?