Moje máma nechce hlídat vnoučata a já musím uživit rodinu – příběh osamělé matky z Prahy

„Mami, prosím tě, aspoň dneska…“ šeptám do telefonu, zatímco se snažím v jedné ruce držet mobil a druhou uklidnit plačícího Davídka. Je pondělní ráno, venku prší a já už teď vím, že tohle bude další den, kdy budu muset všechno zvládnout sama. „Ne, Martino, říkala jsem ti to už stokrát. Já už mám svýho dost. Vnoučata jsou tvoje starost,“ ozve se z telefonu hlas mojí mámy, tvrdý a neústupný jako vždycky. Cítím, jak mi v očích pálí slzy, ale nemám čas je nechat téct. Musím do práce, děti do školy a školky, a všechno to zvládnout bez pomoci.

Když před rokem Petr zemřel při autonehodě na Jižní spojce, svět se mi zhroutil. Najednou jsem byla sama na tři děti – Davídka, Terezku a Honzíka. Všichni říkali: „Neboj, rodina ti pomůže.“ Jenže moje máma byla vždycky jiná. Nikdy jsme si nebyly blízké, ale doufala jsem, že když jde do tuhého, podrží mě. Místo toho mi zavřela dveře před nosem.

„Martino, já jsem ti říkala, že děti jsou závazek na celý život. Ty sis je pořídila, ty se starej,“ opakovala mi pořád dokola. Když jsem jí jednou zoufale volala z nemocnice, protože měl Davídek horečku a já musela do práce, řekla jen: „Zavolej si chůvu.“ Jenže na chůvu nemám peníze. Po Petrovi zbyl jen dluh na hypotéce a pár tisíc na účtu.

Každé ráno je boj. Honzík trucuje, že nechce do školy, Terezka si zapomene bačkory a Davídek brečí, protože chce zůstat doma. Já běhám po bytě v paneláku na Proseku a snažím se najít klíče, svačiny i poslední zbytky trpělivosti. Když konečně všechny dostanu ven, běžím na tramvaj do práce – dělám účetní v malé firmě na Žižkově. Šéf mi sice slíbil částečný home office, ale když zjistil, že mám tři děti a často marodíme, začal mi dávat najevo, že jsem pro něj problém.

Jednou večer sedím u stolu s hlavou v dlaních. Děti už spí a já počítám peníze. Zbývá mi tisícovka do výplaty a lednice je skoro prázdná. V tu chvíli mi přijde SMS od mámy: „Nezapomeň zaplatit za školku.“ Místo podpory mi připomíná další povinnosti. Zvednu telefon a volám jí: „Mami, proč mi nikdy nepomůžeš? Proč jsi tak tvrdá?“ Na druhém konci je ticho. Pak řekne: „Protože život není fér. Musíš se naučit postarat sama o sebe.“ Položím telefon a poprvé v životě mám chuť s ní už nikdy nemluvit.

Dny plynou jeden jako druhý. Práce – škola – školka – nákup – úkoly – večeře – praní – pláč – hádky – usmiřování. Někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Ale pak přijde večer a Terezka mi šeptne: „Mami, jsi ta nejlepší maminka na světě.“ A já vím, že musím vydržet.

Jednoho dne přijdu domů dřív z práce a najdu Honzíka sedět u dveří s uplakanýma očima. „Mami, babička mi dneska řekla, že jsme pro ni moc hluční a že už k ní nemáme chodit.“ Zabolí mě to víc než všechny výčitky světa. V ten moment se rozhodnu – už nebudu prosit o pomoc tam, kde ji nechci dát.

Začnu hledat řešení sama. Přihlásím se na kurz účetnictví online, abych mohla časem pracovat z domova. Sousedka paní Nováková mi občas pohlídá děti za domácí koláč nebo za to, že jí pomůžu s nákupem. Děti začnou chodit do družiny a já si zvykám na nový režim.

Jednou večer sedíme všichni u stolu a jíme bramborovou polévku. Je ticho, ale cítím klid. Najednou Terezka povídá: „Mami, až budu velká, budu ti pomáhat s dětma.“ Usměju se přes slzy: „To je hezký, Terezko.“

Někdy potkám mámu na ulici. Dívá se na mě tvrdě, ale v očích má stín smutku. Nevím, jestli někdy pochopí, co mi její odmítnutí vzalo. Ale já už vím jedno – i když jsem zklamaná a unavená, nejsem slabá.

Možná nejsem dokonalá matka ani dcera. Ale každý den bojuju za svoje děti a za naši budoucnost.

Někdy si večer před spaním kladu otázku: Je správné odpustit těm, kteří nám nejvíc ublížili? Nebo je lepší jít dál bez nich? Co byste udělali vy?