Moje dcera se za mě stydí, protože jí nemohu finančně pomoci

„Mami, nemůžeš mi tentokrát půjčit aspoň deset tisíc? Potřebujeme s Petrem novou pračku a jeho rodiče už nám tolikrát pomohli…“

Tahle věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Sedím na staré pohovce v našem panelákovém bytě v Pardubicích a dívám se na fotku Terezy, když byla malá. Tehdy jsme byly jen my dvě a svět byl jednodušší. Teď je jí třicet, má vlastní rodinu a já mám pocit, že jsem pro ni jen přítěž.

„Terezo, víš, že mám důchod sotva dvanáct tisíc. Sama sotva vyjdu,“ odpověděla jsem jí tehdy tiše, ale ona jen protočila oči a řekla: „No jo, já vím…“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mezi námi něco zlomilo. Vždycky jsem se snažila být dobrou matkou. Po smrti Karla jsem dělala všechno možné, abych Tereze zajistila hezké dětství. Učila jsem ji lásce ke knihám, chodily jsme spolu do divadla i na procházky do parku. Nikdy jsme neměly moc peněz, ale snažila jsem se, aby to necítila.

Teď mám pocit, že všechno to úsilí bylo k ničemu. Tereza se vdala za Petra, jehož rodiče mají velký dům v Hradci a podnikají s realitami. Když přijedou na návštěvu, přivezou jim vždycky něco drahého – nový kočárek pro malého Filípka, televizi s obří obrazovkou nebo dokonce zájezd k moři. Já jim můžu nabídnout maximálně domácí koláč a staré pohádky.

Naposledy jsem byla u nich na návštěvě před měsícem. Seděla jsem u stolu a poslouchala, jak Petrova maminka vypráví o nové kuchyni na míru. Tereza se smála a obdivovala moderní spotřebiče. Když jsem nabídla, že pohlídám Filípka, abych aspoň trochu pomohla, Tereza jen mávla rukou: „To nemusíš, mami. Máme chůvu.“

Cestou domů jsem brečela v autobuse. Připadala jsem si zbytečná. Vždycky jsem si myslela, že když dám Tereze lásku a podporu, bude to stačit. Ale teď vidím, že peníze jsou důležitější.

Vzpomínám si na jednu hádku před rokem. Bylo to krátce po tom, co Tereza přišla o práci. Zavolala mi pozdě večer:

„Mami, já nevím, co mám dělat. Petr je na mě naštvaný, že nenosím domů peníze. Jeho rodiče nám zase zaplatili nájem…“

„Terezko, přijď ke mně. Upeču ti bábovku a všechno probereme,“ nabídla jsem.

„To mi ale nepomůže! Ty mi nikdy nemůžeš pomoct s ničím důležitým!“ vykřikla do telefonu.

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Od té doby už mi nevolala tak často. Když přijde na návštěvu, je nervózní a pořád kouká na mobil.

Jednou jsem zaslechla, jak Petrova maminka říká Tereze: „Víš, my jsme rádi, že vám můžeme pomoct. Ne každý má takové štěstí.“

Tereza jen přikývla a ani se na mě nepodívala.

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem kdy udělala. Byla jsem špatná matka? Měla jsem víc šetřit? Měla jsem si najít lepší práci? Ale jak? Byla jsem ráda, že zvládám učit děti ve škole a večer ještě opravovat sešity.

Jednou večer mi Tereza napsala zprávu: „Mami, promiň za posledně. Jsem jen unavená.“ Odpověděla jsem jí: „To nevadí, Terezko. Mám tě ráda.“ Ale už mi neodepsala.

Začala jsem se vyhýbat setkáním s její rodinou. Nechci být ta chudá babička z paneláku, která nemá co nabídnout. Ale zároveň mi Filípek strašně chybí. Když ho vidím na fotkách na Facebooku, srdce mi puká žalem.

Nedávno mě potkala sousedka paní Novotná na chodbě: „Tak co vaše Terezka? Prý se mají dobře…“

Usmála jsem se a přikývla: „Mají se krásně.“ Ale uvnitř mě to bolelo.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím, jestli bych měla Tereze napsat dopis. Vysvětlit jí všechno – jak moc ji mám ráda, jak moc mě mrzí, že jí nemůžu dát víc. Ale bojím se, že by to stejně nepochopila.

Možná je tohle osud nás matek – dát všechno a nakonec zůstat stranou.

Co myslíte vy? Je opravdu důležité mít peníze na to, abychom byli dobrými rodiči? Nebo je láska a podpora pořád ještě dost?