Moje dcera mi vyčítá, že ji finančně nepodporuji jako její tchánovci

„Mami, proč mi nikdy nemůžeš pomoct tak jako paní Nováková? Vždycky, když něco potřebujeme, oni nám to prostě dají. Ty nikdy nemáš nic navíc!“ Její hlas zněl ostřeji než obvykle a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, a dívala se na svou jedinou dceru. Jana stála u dveří, ruce v bok, oči plné výčitek.

„Janičko, víš přece, že jsem v důchodu. S tátou jsme ti dali všechno, co jsme mohli. Nemáme už tolik peněz jako Novákovi…“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona mě přerušila.

„Ale oni ti jsou skoro stejně staří! Jenže mají firmu a pořád nám něco kupují – kočárek, dovolenou, dokonce i tu novou pračku! A ty? Ty mi dáš maximálně kilo na nákup.“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsme s manželem bojovali o dítě. Kolik nocí jsem probrečela, když jsem zjistila, že to zase nevyšlo. Kolik let jsme šetřili na umělé oplodnění. Když se Jana konečně narodila, bylo mi už pětačtyřicet. Všichni říkali, že jsem blázen – že budu stará matka, že jí nebudu stačit. Ale já byla šťastná. Každý den jsem děkovala za to malé zázračné děvčátko.

Teď je Janě třicet a já mám pocit, že ji ztrácím. Její manžel Tomáš je jedináček a jeho rodiče – Novákovi – mají úspěšnou stavební firmu v Plzni. Peníze pro ně nejsou problém. Když se Janě a Tomášovi narodila malá Anička, Novákovi jim koupili kočárek za patnáct tisíc. Já jsem mohla přinést jen ručně pletenou deku a pár dupaček z Lidlu.

„Mami, já vím, že jsi mě měla později,“ řekla Jana tišeji, „ale někdy mám pocit, že jsi už unavená ze života. Že už pro tebe nejsem důležitá.“

Tohle mě bodlo do srdce víc než cokoli jiného. Jak jí mám vysvětlit, že právě ona je smyslem mého života? Že kvůli ní jsem vydržela všechny ty roky samoty a bolesti?

Vzpomněla jsem si na den, kdy mi lékař oznámil, že už nikdy nebudu mít děti. Bylo mi čtyřicet tři a svět se mi zhroutil. Ale nevzdala jsem to. S manželem jsme si půjčili peníze na další pokus umělého oplodnění. A pak se stal zázrak – Jana přišla na svět.

„Janičko,“ zašeptala jsem, „kdybys věděla, co všechno jsme pro tebe obětovali…“

„Ale já nechci slyšet pořád jen o obětech! Já potřebuju pomoc TEĎ! Tomáš má práci nejistou a všechno je drahé. Kdybys aspoň mohla vzít Aničku na pár dní k sobě… Ale ty pořád říkáš, že jsi unavená.“

Cítila jsem slzy v očích. Ano, jsem unavená. Bolí mě záda, mám cukrovku a někdy sotva dojdu na poštu. Ale když přijde Anička a obejme mě kolem krku svýma malýma ručkama, zapomenu na všechno.

„Víš co?“ řekla Jana najednou ostře. „Možná bychom měli být víc s Novákovými. Aspoň tam máme jistotu.“

Zůstala jsem sedět sama v kuchyni dlouho poté, co odešla. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Vždyť jsem ji vychovávala s láskou – možná až moc ochranářsky. Možná jsem jí měla víc ukazovat realitu života místo toho, abych ji chránila před vším zlým.

Druhý den ráno mi volala sousedka paní Hrdličková: „Mileno, slyšela jsem včera křik od vás… Je všechno v pořádku?“

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Moje dcera si myslí, že jí dávám málo.“

„To dneska dělají všechny děti,“ povzdechla si paní Hrdličková. „Moje Klára taky pořád srovnává nás s manželovými rodiči.“

Večer jsem seděla u televize a dívala se na staré fotky – Jana v první třídě s copánky; Jana na maturitním plese; Jana s Tomášem na svatbě… Všude úsměvy a radost. Kde se to pokazilo?

Za pár dní přišla Jana znovu. Tentokrát byla klidnější.

„Mami… promiň za ten výbuch,“ začala rozpačitě.

„To nic,“ řekla jsem tiše.

„Jen mě to všechno štve. Tomáš je pořád ve stresu z práce a já mám pocit, že všechno táhneme sami…“

Chvíli bylo ticho.

„Víš,“ pokračovala Jana opatrně, „já vím, že jsi pro mě udělala hodně. Jenže někdy bych si přála mít mámu jako ostatní – mladší, energičtější…“

Usmála jsem se smutně: „A já bych si přála být mladší pro tebe. Ale život si nevybíráme.“

Objala mě a poprvé po dlouhé době jsme spolu plakaly.

Teď sedím u okna a dívám se na hřiště před domem. Anička tam běhá s ostatními dětmi a já přemýšlím: Je opravdu možné nahradit lásku penězi? Nebo je dnešní doba taková, že děti už nevnímají oběti rodičů? Co byste udělali vy na mém místě?