Moje dcera mi vyčítá, že ji finančně nepodporuji jako její tchánovci

„To je nefér, mami! Proč mi nikdy nemůžeš pomoct tak jako rodiče Petra?“ Klářin hlas se třásl vztekem i zklamáním. Stála uprostřed mé malé kuchyně, v ruce hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Její oči, které jsem tolik milovala od prvního okamžiku, kdy jsem ji po tolika letech snažení konečně držela v náručí, teď byly plné výčitek.

„Kláro, víš přece, že nejsem jako oni. Jsem v důchodu, mám sotva na nájem a léky,“ snažila jsem se jí vysvětlit, ale ona jen protočila oči a odvrátila se ke dřezu. „To je pořád dokola. Petrův táta jim koupil auto, jeho máma jim dává peníze na dovolenou. A ty? Ty mi řekneš, že nemáš. Nikdy nemáš!“

Zamrazilo mě. Vždyť jsem pro ni dělala všechno, co bylo v mých silách. Měla jsem ji až ve čtyřiceti pěti letech po letech marných pokusů, slz a bolestivých zákroků. Když se narodila, byla jsem nejšťastnější žena na světě. S manželem jsme si ji hýčkali, i když jsme nikdy neměli moc peněz. On zemřel, když bylo Kláře patnáct. Od té doby jsme byly samy.

„Kláro, prosím tě…“ začala jsem znovu, ale ona mě přerušila: „Víš co? Nech to být. Stejně to nikdy nepochopíš.“

Zůstala jsem stát v kuchyni sama, s pocitem, že mi někdo vyrval srdce z těla. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem jí šila šaty na maturitní ples ze starých záclon, jak jsem jí kupovala levné hračky na bleším trhu a jak jsem jí každý večer četla pohádky, i když jsem byla po práci úplně vyřízená.

Klára se vdala před třemi lety za Petra. Jeho rodiče mají stavební firmu v Brně a peníze pro ně nejsou problém. Když si mladí brali hypotéku na byt v Líšni, Petrův otec jim dal půl milionu na akontaci. Já jsem mohla nabídnout jen starý porcelán po babičce a pár tisícovek z úspor. Tehdy mi Klára řekla: „To nevadí, mami, hlavně že jsi tu s námi.“ Ale teď? Teď mi připadalo, že už jí moje přítomnost nestačí.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná jsem měla víc šetřit. Možná jsem měla být ambicióznější, najít si lepší práci než prodavačku v Jednotě. Ale když byl Klářin táta nemocný, musela jsem být doma a starat se o něj. Peníze byly vždycky až na druhém místě.

Další den mi Klára napsala zprávu: „Mami, promiň za včera. Byla jsem protivná. Ale fakt mě to mrzí – Petrovi rodiče nám chtějí zaplatit novou kuchyň a já mám pocit, že jim nikdy nebudeme moct nic vrátit. Ty jsi jiná…“

Chvíli jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem napsala: „Klárko, já ti můžu dát jen to, co mám – svůj čas a lásku. Peníze nemám, ale kdybys potřebovala pohlídat malou nebo pomoct s úklidem, vždycky přijdu.“

Odpověď přišla až večer: „Děkuju, mami. Já vím.“

Jenže napětí mezi námi zůstalo viset ve vzduchu jako těžký závoj. Když jsme se viděly o víkendu na dětském hřišti s malou Aničkou, Klára byla odměřená. Povídala si hlavně s Petrem a jeho rodiči, kteří přijeli v novém SUV a přivezli Aničce drahé hračky z Německa.

Seděla jsem na lavičce a dívala se na svou vnučku. Byla tak šťastná, když běhala po trávě – stejně jako kdysi Klára. Najednou si ke mně přisedla paní Novotná, sousedka z vedlejšího vchodu.

„Marie, co je s tebou? Vypadáš smutně.“

„Ale nic… Jen mám pocit, že už pro Kláru nejsem dost dobrá,“ přiznala jsem tiše.

„To je hloupost! Peníze nejsou všechno. Ty jsi jí dala domov a lásku – to je víc než nějaké auto nebo kuchyňská linka.“

Chtěla jsem tomu věřit, ale když jsem večer přišla domů do prázdného bytu a sedla si ke stolu s hrnkem čaje, zase mě přepadly pochybnosti.

Začala jsem psát dopis Kláře – ručně, jako za starých časů:

„Milá Klárko,
Vím, že ti nemůžu dát tolik jako Petrův táta a máma. Ale věř mi, že tě mám ráda víc než cokoliv na světě. Kdybych mohla vrátit čas a být bohatší nebo zdravější pro tebe i Aničku, udělala bych to hned. Ale mám jen tohle – své ruce a srdce pro vás obě.
Tvoje máma.“

Dopis jsem nikdy neposlala. Leží dodnes v šuplíku u postele.

Někdy přemýšlím: Je opravdu možné nahradit lásku penězi? Nebo jsme v dnešní době odsouzeni k tomu měřit hodnotu člověka podle toho, kolik může dát svým dětem materiálně?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že má Klára právo být na mě naštvaná? Nebo je to jen bolest moderní doby?