Moje dcera chce zpátky domů – ale jejího muže už ne

„Mami, prosím tě, my už to s Kristiánem v tom podnájmu nezvládáme. Můžeme se k tobě nastěhovat? Všichni tři…“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Eva stojí naproti mně, v náručí drží malou Arianku, která si hraje s plyšovým králíčkem. Kristián stojí opodál, ruce v kapsách, pohled upřený do země. Vzduch je hustý, napětí by se dalo krájet.

„Evo, ty víš, že tebe a Arianku bych vzala kdykoliv. Ale Kristián… to už prostě nejde,“ vydechnu nakonec a cítím, jak se mi svírá hrdlo.

Eva zbledne. „Mami, to nemůžeš myslet vážně! Jsme rodina!“

„Rodina…“ zopakuji tiše a v hlavě mi běží vzpomínky na dobu, kdy jsme tu žili všichni pohromadě. Kristián byl tehdy nezaměstnaný, celé dny proseděl u počítače a já chodila do práce i na brigády, abychom měli na složenky. Když jsem ho poprosila o pomoc s nákupem nebo s Ariankou, jen mávl rukou. Večer se hádal s Evou kvůli každé maličkosti. Jednou jsem je našla, jak na sebe křičí tak hlasitě, že Arianka plakala pod stolem.

„Mami, on se změnil,“ šeptá Eva zoufale. „Snaží se najít práci, chodí na pohovory…“

„A kolikátý už to je měsíc?“ vyhrkne ze mě dřív, než si to stihnu rozmyslet. „Evo, já už nemám sílu to znovu prožívat. Chci klid. Chci, aby Arianka měla doma pohodu.“

Kristián konečně zvedne hlavu. „Já vím, že jsem nebyl ideální. Ale teď je to jiné. Prosím vás…“

Jeho hlas je tichý, skoro neslyšitelný. Ale já si vzpomenu na všechny ty večery, kdy jsem seděla v ložnici a poslouchala jejich hádky přes stěnu. Na to, jak jsem ráno nacházela špinavé nádobí a prázdné lahve od piva v obýváku. Na to, jak jsem musela Arianku utěšovat, když se bála jít spát.

„Kristiáne,“ řeknu pevně, „já už tohle nechci. Mám tě ráda jako otce mé vnučky, ale jako spolubydlícího už ne.“

Nastane ticho. Eva se rozpláče. „Takže mám rozdělit rodinu? Máme jít s Ariankou k tobě a Kristián… kam? Na ulici?“

Cítím se jako nejhorší matka na světě. Ale zároveň vím, že kdybych ustoupila, všechno by bylo jako dřív. A já už nemám sílu zachraňovat všechny kolem sebe.

Večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím. Telefon mi vibruje – zpráva od Evy: „Nevím, co mám dělat. Kristián je zoufalý. Já taky.“

Vzpomenu si na dobu, kdy byla Eva malá holčička a schoulila se mi do klína pokaždé, když měla strach. Teď je dospělá žena a já jí neumím pomoct.

Druhý den přijde Eva sama. Má kruhy pod očima a vypadá zlomeně.

„Mami… Kristián říká, že jestli ho nevezmeš taky, půjde radši pryč sám. Prý nás nechce rozdělovat.“

Dívám se na ni a cítím bezmocný vztek i lítost zároveň.

„Evo, já tě chápu,“ řeknu tiše. „Ale já už prostě nemůžu.“

„A co když se rozvedeme?“ vyhrkne najednou Eva a její hlas se zlomí.

Tohle jsem nečekala. „To přece nechci! Jen… chci pro tebe i Arianku klid.“

Eva se rozpláče ještě víc. „Ale co když ten klid znamená konec naší rodiny?“

Sedíme spolu dlouho do noci a mlčíme. Venku prší a kapky bubnují na parapet.

Třetí den přijde Kristián sám. Vypadá unaveně a starší o deset let.

„Paní Marie… děkuju za všechno,“ řekne tiše. „Já půjdu jinam. Nechci vám dělat problémy.“

Dívám se na něj a poprvé vidím člověka, který opravdu trpí.

Když odchází, slyším Evu brečet v ložnici.

Arianka si ke mně sedne a šeptá: „Babičko, proč je maminka smutná?“

Objímám ji a nevím, co říct.

Teď tu sedíme samy tři – já, Eva a Arianka – a snažíme se začít znovu. Ale v domě visí ticho a bolest.

Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Nebo jsem tímhle rozhodnutím zničila rodinu své dcery? Co byste udělali vy na mém místě?