Miluju svá vnoučata, ale výchova mé snachy je pro mě noční můra

„Klárko, neházej tím jídlem! Davide, okamžitě slez z toho stolu!“ volám zoufale přes kuchyň, zatímco se snažím zachytit talíř, který letí vzduchem. Klárka se jen zasměje a rozběhne se ke gauči, kde už David skáče jako opice. Snažím se je uklidnit, ale vím, že to bude marné. „Maminko, nech je být,“ ozve se Lucie z obýváku, aniž by zvedla oči od mobilu. „Jsou to jen děti.“

Zhluboka se nadechnu a snažím se nevybuchnout. Vždycky jsem si představovala, jak budu jednou sedávat s vnoučaty u stolu, povídat si a předávat jim rodinné tradice. Místo toho mám pocit, že jsem vetřelec ve vlastním domě. Když přijdu na návštěvu, je tu hluk, nepořádek a chaos. Děti mě neposlouchají, protože vědí, že jejich máma jim dovolí všechno.

„Davide, pojď si se mnou postavit puzzle,“ zkouším to jinak. David se na mě podívá a zakroutí hlavou: „Maminka říkala, že můžu hrát na tabletu.“

Lucie se na mě usměje: „Mami, dneska už jsou jiné časy. Děti potřebují svobodu.“

Svobodu? Já tomu říkám anarchie. Vždyť když byl můj syn Petr malý, měli jsme doma řád. Všechno mělo svůj čas – jídlo, hraní i povinnosti. Teď mám pocit, že jsem jediná, kdo si pamatuje, jak vypadá klidný večer.

Jednou večer jsem si sedla s Petrem do kuchyně. „Petře, já už nevím, co mám dělat. Připadám si tu zbytečná. Děti mě neposlouchají a Lucie mi dává najevo, že se do ničeho nemám plést.“

Petr se na mě smutně podíval: „Mami, já vím, že to máš těžké. Ale Lucie to myslí dobře. Chce být jiná máma než ty.“

„Ale vždyť ty jsi byl šťastné dítě! Byli jsme šťastná rodina!“

Petr pokrčil rameny: „Doba se změnila.“

Doma pak dlouho nemůžu usnout. Přemýšlím o tom, kde jsem udělala chybu. Proč mi najednou připadá vlastní rodina cizí? Proč mám pocit, že jsem přišla o syna i o vnoučata?

Jednoho dne přijdu na návštěvu a najdu Lucii uplakanou v kuchyni. „Co se stalo?“ ptám se opatrně.

Lucie si utře slzy: „Klárka dneska ve školce uhodila jinou holčičku. Paní učitelka říkala, že je moc divoká a neposlouchá.“

Chci ji obejmout, ale Lucie se stáhne: „Všichni mě soudíte. Ty, učitelky… Já prostě nechci být jako moje máma. Ta mě pořád jen trestala.“

Najednou mi dojde, že Lucie nebojuje jen se mnou – bojuje sama se sebou a s vlastní minulostí.

„Lucie,“ řeknu tiše, „já tě nechci soudit. Jen mám strach o děti… a taky o nás všechny.“

Sedíme spolu dlouho v tichu. Poprvé mám pocit, že jsme na stejné lodi.

Další týdny jsou těžké. Snažím se být trpělivější a méně kritická. Když děti zlobí, místo křiku jim nabídnu hru nebo pohádku. Lucie občas přijde pro radu – třeba jak naučit Klárku uklízet hračky.

Jednoho dne mi David přinese obrázek: „Babičko, to jsi ty a já na zahradě.“

Rozbrečím se dojetím. Možná nejsem dokonalá babička ani tchyně. Ale pořád jsem součást téhle rodiny.

A tak si kladu otázku: Je lepší držet se svých zásad za každou cenu? Nebo hledat cestu k porozumění i přes bolest a nepochopení? Co byste udělali vy na mém místě?