Mezi tchyní a rozumem: Jak jsem se rozhodla odejít od „mamánka“

„Zase jsi to spálila, Hanko. Maminka by to zvládla líp,“ ozvalo se za mnou, když jsem vytahovala z trouby nedělní kuře. Petr stál ve dveřích kuchyně, ruce zkřížené na prsou, a jeho matka, paní Novotná, seděla u stolu s výrazem tiché spokojenosti. V tu chvíli jsem měla chuť talíř s kuřetem prostě vyhodit z okna. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a usmála se.

Takových scén bylo v našem bytě na pražském Proseku nespočet. Vždycky jsem si myslela, že manželství je o partnerství, o podpoře a lásce. Jenže Petr byl od začátku jiný. Všechno musela schválit jeho maminka – od barvy záclon až po to, co budeme jíst k večeři. Když jsme se před třemi lety vzali, doufala jsem, že se to změní. Ale místo toho se paní Novotná nastěhovala do vedlejšího pokoje „jen na přechodnou dobu“, která trvá dodnes.

„Haničko, ty nevíš, jak se správně pere bílé prádlo? To tě maminka nenaučila?“ ptala se mě jednou, když jsem věšela prádlo na balkon. Petr stál opodál a ani se mě nezastal. Jen pokrčil rameny a řekl: „Maminka to myslí dobře.“

Začala jsem se cítit jako služka ve vlastním bytě. Každý den jsem poslouchala rady a výtky. Když jsem chtěla s Petrem mluvit o tom, že bychom mohli žít sami, vždycky to zamluvil. „Maminka je už starší, potřebuje nás,“ říkal. Ale já viděla, jak si užívá její péči – teplé večeře, vyžehlené košile, uklizený byt. Já byla jen doplněk.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. V hlavě mi běžely všechny ty roky – jak jsem kvůli Petrovi odešla z rodného Brna do Prahy, jak jsem opustila práci i přátele. A teď? Byla jsem sama mezi dvěma lidmi, kteří mě přehlíželi.

„Hanko, pojď už dovnitř! Maminka říká, že je zima,“ zavolal Petr z obýváku. V tu chvíli mi došlo, že už nemám sílu dál bojovat. Začala jsem si psát deník – každý večer pár řádků o tom, co mě trápí. Bylo to jediné místo, kde jsem mohla být upřímná.

Jednoho dne přišla rána – přišla jsem domů dřív z práce a slyšela za dveřmi kuchyně smích. „Víš, Petře, Hanka není jako my. Ona nikdy nebude rozumět naší rodině,“ říkala paní Novotná. Petr jen přikývl: „Já vím, mami.“

V ten moment se ve mně něco zlomilo. Už jsem neplakala. Večer jsem Petrovi řekla: „Potřebuju s tebou mluvit.“ Seděli jsme naproti sobě u stolu a já poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

„Petře, takhle už to dál nejde. Potřebuju žít svůj život, ne život podle tvé maminky.“

Petr se na mě díval nechápavě: „Ale vždyť jsme rodina…“

„Nejsme,“ přerušila jsem ho tiše. „Já už nemůžu být někdo, koho tvoje maminka toleruje jen proto, že jí vařím a peru.“

Následovaly dny plné hádek a výčitek. Paní Novotná mi vyčetla všechno – od špatně umytých oken po to, že nemáme děti. Petr mlčel nebo se schovával v práci.

Začala jsem hledat podnájem. Moje kamarádka Jana mi nabídla pokoj v jejím bytě na Žižkově. Byl malý a tmavý, ale byl můj. Když jsem si balila věci, paní Novotná stála ve dveřích a dívala se na mě s vítězným úsměvem.

„Věděla jsem, že to nevydržíš,“ řekla tiše.

Podívala jsem se jí do očí: „Možná ne. Ale aspoň budu žít podle sebe.“

Když jsem odcházela s kufrem v ruce, Petr stál na chodbě a ani se nepokusil mě zastavit.

První noc v novém bytě jsem plakala do polštáře. Ale ráno jsem vstala s pocitem svobody. Začala jsem znovu pracovat v knihovně, kde mě práce bavila a kolegové mě brali takovou, jaká jsem.

Občas potkám Petra na ulici – vždycky vypadá unaveně a smutně. Paní Novotná je prý pořád s ním.

Dnes už vím, že největší odvaha je odejít ze vztahu, který nás ničí. Někdy je lepší být sama než žít v kleci cizích očekávání.

A tak se ptám vás: Má cenu obětovat vlastní štěstí jen proto, aby byl doma klid? Nebo je lepší riskovat všechno a začít znovu? Co byste udělali vy?