Mezi minutami a zdmi: Můj život ve stínu tchyně v Praze

„To už zase jdeš ven? A kdo tady uklidí?“ ozvalo se za mými zády, sotva jsem sáhla po bundě. Tchyně stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, pohled ostrý jako nůž. Bylo sobotní ráno, venku se rozlévalo bledé únorové světlo a já cítila, jak mi v hrudi narůstá tíha. „Jdu jen na chvíli, potřebuju si vyčistit hlavu,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem křičela.

Když jsem si brala Petra, nikdy by mě nenapadlo, že skončím v jeho dětském pokoji v paneláku na Jižním Městě. Měli jsme plány – společný byt, možná i dům za Prahou. Ale pak přišla jeho výpověď z práce a moje mateřská. Peníze byly najednou vzácné a jeho máma nám nabídla „dočasné“ útočiště. Jenže dočasné se v našem případě protáhlo na tři roky.

První týdny byly plné naděje. Tchyně, paní Věra, byla zpočátku milá, nosila mi čaj do postele a vyprávěla historky z dětství svého syna. Ale brzy se začala měnit. Každý den měl svůj přesný řád: snídaně v sedm, úklid v osm, oběd přesně ve dvanáct. Pokud jsem se opozdila, následoval pohled plný výčitek nebo tiché mlčení, které bylo horší než hádka.

Jednou jsem přišla domů o deset minut později z nákupu. Petr seděl u televize a Věra stála u okna. „To je hezké, že si můžeš dovolit courat po obchodech, když je tu tolik práce,“ pronesla ledově. Petr mlčel. V tu chvíli jsem pochopila, že v tomhle boji budu sama.

Začaly drobné naschvály. Zmizely moje oblíbené hrníčky, prádlo mi vyndala z pračky a pověsila podle svého systému. Když jsem vařila večeři, přišla do kuchyně a začala ochutnávat: „Tohle děláš špatně, takhle to Petr nikdy nejedl.“ Někdy jsem měla pocit, že žiju v cizím domě jako host na návštěvě, který nesmí nic změnit.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou za zavřenými dveřmi. „Měla by být vděčná, že tu může být,“ říkala Věra. „Dneska mladí nevědí, co je to skromnost.“ Petr jen zamumlal něco nesrozumitelného. Když jsem se ho později ptala, co si o tom myslí, pokrčil rameny: „Je to těžké pro všechny.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Každý den byl boj o minuty – o chvíli klidu v koupelně, o možnost jít sama na procházku nebo si přečíst knížku bez komentářů. Přestala jsem zvát kamarádky domů; Věra je vždycky přivítala s úsměvem, ale pak jim mezi řečí sdělila, že „mladí dneska neumí pořádně uklidit“ nebo že „některé ženy by měly víc vařit“. Cítila jsem se ponížená.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli na balkoně a já se rozplakala. „Už to nezvládám,“ šeptala jsem. „Chci domů… ale žádný domov nemám.“ Petr mě objal, ale jeho objetí bylo slabé – jako by sám nevěděl, co dělat.

Začali jsme hledat podnájem. Každý byt byl buď příliš drahý, nebo příliš malý. Věra mezitím stupňovala tlak: „Kdy už budete mít dítě? Čekáte na co? Vždyť tady máte všechno!“ Ta slova mě bodala do srdce – jak jí vysvětlit, že v tomhle dusnu bych dítě přivést na svět nedokázala?

Jednoho dne jsem přišla domů a našla svoje věci přestěhované do menšího pokoje. „Potřebuju víc místa na šití,“ oznámila mi Věra bez mrknutí oka. Petr jen sklopil oči. Ten večer jsem poprvé zvýšila hlas: „Tohle není život! Nejsem tvoje služka!“ Věra se urazila a tři dny se mnou nepromluvila.

Začaly hádky s Petrem. Vyčítala jsem mu slabost, on mi zase nevděk. „Moje máma nám pomáhá!“ křičel jednou v afektu. „Pomáhá? Nebo nás dusí?“ odpověděla jsem mu se slzami v očích.

Nakonec jsme našli malý byt v Hostivaři – starý, s plesnivou koupelnou a výhledem na parkoviště. Ale byl náš. Když jsme balili věci, Věra stála ve dveřích a mlčky nás pozorovala. Neřekla ani slovo na rozloučenou.

První noc v novém bytě byla tichá a studená. Ale když jsem ráno otevřela okno a ucítila čerstvý vzduch bez vůně cizího parfému a bez šustění Věřiných pantoflí po linoleu, poprvé po letech jsem se zhluboka nadechla.

Někdy si ale kladu otázku: Kolik ze sebe je člověk ochoten obětovat pro klid v rodině? A stojí to vůbec za to? Co byste udělali vy na mém místě?