Mezi matkou a mnou: Když si můj muž vybral svou matku

„Tak co mám podle tebe dělat, Lucie? Nechat mámu samotnou? Vždyť víš, že už skoro nechodí!“ Petr stál u dveří našeho bytu, v ruce tašku s oblečením, a já jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. „A co já? Co náš syn? Co naše rodina?“ vyhrkla jsem zoufale. Petr se na mě podíval pohledem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla – byl v něm smutek, ale i rozhodnutí. „Musím tam být. Aspoň teď. Prosím tě, pochop to.“

Zůstala jsem stát v předsíni, zatímco dveře za Petrem tiše zaklaply. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem přišla nejen o manžela, ale i o kus sebe. Náš syn Matěj seděl v obýváku a kreslil si autíčka. „Kdy přijde táta?“ zeptal se nevinně. „Brzy, zlato,“ zalhala jsem.

Petrův odchod nebyl náhlý – jeho maminka, paní Novotná, byla poslední měsíce čím dál slabší. Ale nikdy by mě nenapadlo, že Petr opustí náš domov. Vždycky byl ten silný, který držel naši rodinu pohromadě. Najednou jsem byla na všechno sama: práce v kanceláři na úřadě, domácnost, Matějovy úkoly i jeho noční děsy.

Začaly týdny plné ticha a nejistoty. Petr mi volal každý večer, ptal se na Matěje, na mě… Ale jeho hlas byl vzdálený. „Mami, proč táta bydlí u babičky?“ ptal se Matěj čím dál častěji. „Protože babička je nemocná a potřebuje pomoc,“ odpovídala jsem pokaždé stejně, ale v srdci jsem cítila žárlivost a vztek.

Jednou večer mi zavolala švagrová Jana. „Lucko, nezlob se na Petra. Máma je na tom fakt špatně. On je jediný, kdo jí může pomoct.“ Snažila jsem se pochopit, ale v hlavě mi běžely jiné myšlenky: A co já? Co náš syn? Proč mám pocit, že jsme najednou méně důležití?

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolega Tomáš si všiml mé špatné nálady. „Děje se něco doma?“ zeptal se jednou u kávovaru. „Jen takové rodinné trable,“ odbyla jsem ho, ale v očích mě pálily slzy.

Jednoho dne přišel Petr domů pro čisté prádlo. Matěj mu skočil kolem krku: „Tati! Už zůstaneš?“ Petr se na mě podíval s prosbou v očích. „Ještě ne, Matěji. Ale brzy.“

Když Petr odešel do ložnice pro věci, šla jsem za ním. „Jak dlouho to ještě bude trvat?“ zeptala jsem se tiše. „Nevím,“ odpověděl upřímně. „Máma je slabá… A já bych si nikdy neodpustil, kdybych ji nechal samotnou.“

„A co my? My jsme tvoje rodina taky!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Petr mě objal: „Já vím… Ale teď to jinak nejde.“

Začala jsem nenávidět paní Novotnou – a pak jsem se za to nenáviděla ještě víc. Vždyť ona za to nemůže! Ale v noci jsem ležela v posteli a představovala si, jak Petr sedí u její postele a drží ji za ruku… Zatímco já tady bojuju s Matějovou horečkou sama.

Jednoho dne mi volala paní Novotná sama. Její hlas byl slabý: „Lucko… promiň mi to všechno. Vím, že ti beru Petra… Ale já už to sama nezvládám.“ Najednou mi jí bylo líto – byla jen stará žena, která nechce umřít sama.

Začala jsem chodit k psycholožce – poprvé v životě jsem přiznala, že to sama nezvládám. Vyplakala jsem jí do kapesníku všechny svoje strachy: že Petr už nikdy nepřijde zpátky, že Matěj bude vyrůstat bez otce… Že už nejsem dost dobrá manželka.

Jednoho večera přišel Petr nečekaně domů dřív. Sedli jsme si spolu ke stolu a dlouho mlčeli. „Lucko… já už nemůžu dál takhle žít rozkročený mezi dvěma světy,“ řekl nakonec tiše. „Mám tě rád… Ale mám povinnost i k mámě.“

„A co kdybychom to zkusili jinak?“ navrhla jsem opatrně. „Co kdybychom si mámu vzali k sobě? Aspoň na čas?“

Petr se na mě podíval s úlevou i obavou zároveň. „To bys zvládla?“

„Nevím,“ přiznala jsem upřímně. „Ale aspoň bychom byli spolu.“

A tak jsme paní Novotnou přestěhovali k nám do bytu 3+1 na sídlišti v Modřanech. Nebylo to lehké – najednou jsme byli tři dospělí a dítě v malém bytě plném napětí a nevyřčených výčitek.

Paní Novotná byla někdy protivná a vyžadovala pozornost – ale někdy mi podala ruku a řekla: „Děkuju ti.“ Petr byl unavený a často podrážděný… Ale aspoň jsme byli zase rodina.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla paneláků kolem nás a přemýšlím: Je správné obětovat vlastní štěstí kvůli povinnosti? Nebo je rodina právě o tomhle – o kompromisu a odpuštění?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít rovnováhu mezi láskou k partnerovi a respektem k jeho rodičům?